JANE PORTEROVÁ
Už uběhly téměř tři týdny od chvíle, kdy spolu byli naposledy, ale její tělo si ho pamatovalo a bolestně toužilo po tom, aby se jí znovu zmocnil. Dokázala si vybavit jeho rty na svém krku a jeho prsa na svých ňadrech, to, jak do ní vniká a naplňuje ji. Když byl s ní – v ní –, cítila se až nesnesitelně dobře… Cítila se úplná. Jedna její část ho zoufale chtěla, ale jiná její část věděla, že pro ni není dobrý. Její touha po něm ji dělala závislou. Zamlžovala jí rozum. Snažila se vzpomenout si, proč se neshodnou. Potřebovala si vytvořit nějaký odstup, nějaký způsob obrany. „To se ale změnilo,“ namítla. „Mezi námi opravdu existovala vzájemná přitažlivost, ale to bylo předtím, když jsme byli na Khronosu. Když jsem se s tebou cítila bezpečně. Už se tak necítím.“ „Znovu budeš.“ „Takže můžu jít ven? Můžu pokračovat v normálním životě?“ S odpovědí váhal tak dlouho, že se jí začala obávat. „Už to nikdy nebude ten normální život, který jsi znala předtím, ale ano. Můžeš jít ven. Také můžeš jít nakupovat nebo se jít někam ven najíst. Palácová ochranka ale bude vždycky chtít vědět podrobnosti, aby mohli promyslet nějaký plán, připravit trasu a zajistit, že všechno proběhne tak hladce, jak to jen bude možné.“ „Pro mě normální neznamená nakupování a restaurace. Normální pro mě znamená domov. Moji práci. Pláž.“ „Budeš mít práci. Jen to bude jiná –“ „To mě má uchlácholit?“ „Ne. Jsem upřímný. Myslím, že je lepší, když vyložíme všechny karty na stůl. Pravda je, že tady budeš mít úplně nový život. Slibuju ale, že udělám všechno, co je v mé moci, abych ti pomohl se tu usadit, a ty jsi tu mohla časem být šťastná.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277143