visel dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem. Se svým zmučeným tělem a krvavými ranami se zdál být také jedním z pacientů. Dojedl, odložil misku vedle sebe a chtěl si lehnout, podíval se ještě na babku, která obsluhovala raněné na druhé straně místnosti, když zaregistroval dívku, která jí pomáhala s nádobím. Viděl její štíhlou pružnou postavu, kterou zakrývalo hrubé plátno pracovních šatů, zatím jen zezadu, ale i tak všechno ostatní přestal vnímat. Dívka, jako by chtěla dráždit do krajnosti jeho zvědavost, se neustále k němu točila zády, a když už se zdálo, že zahlédne její obličej, výhled mu zaclonil některý z těch pacientů, co mohli chodit. Nakonec mu zmizela ze zorného pole úplně, neboť se mohl jen omezeně otáčet. Ztěžka vzdychl a lehl si. Náhle se objevila přímo nad ním, poklekla, aby sebrala jeho talíř, a přitom na něho pohlédla a mile se usmála. Za rudými rtíky se objevily bělostí jiskřící zuby. Jejich pohledy se setkaly a Norbert se doslova rozplynul v jejích temných očích. „Jsem ráda, že je vám už lépe,“ řekla a odhrnula si dlouhé plavé vlasy, které jí padaly do tváře. „Nechcete ještě přidat?“ „Ne, děkuji,“ řekl, i když měl ještě hlad, a také se usmál. Pokusil se posadit, ale ona už odcházela a jen lem jejích šatů se mu mihl před očima. Znovu klesl na slámu. „Jo, hochu, na tu nemáš,“ ozvalo se vedle něho. Otočil se za tím hlasem a uviděl zarostlého staršího muže. Ležel na slamníku, na sobě měl dlouhou bílou košili, pod odhrnutou dekou byl vidět bílý obvaz
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277142
po celé pravé noze. Chtěl mu něco odseknout, ale zahlédl vedle něho pečlivě složenou uniformu s hodnostním označením šikovatele. „No, nečerti se,“ pokračoval šikovatel. „Moc bych se divil, kdyby takovou šikovnou dívčinu už dávno nějaký místní chasník nezatáhl na stoh.“ Norbert obrátil oči v sloup. Ten mu tady ještě scházel! Naštěstí ho od další konverzace s ním zachránil příchod lékaře a jeho pomocníka. „Vyžeňte ty slepice!“ rozčiloval se hned při vstupu a rozčilené kdákání těchto ubožaček bylo pro Norberta důkazem, že je jeho příkaz plněn, neboť on sám dozadu neviděl. „A otevřete všechna okna, nevím, proč je pořád zavíráte,“ pokračoval dál doktor v láteření. „Pacienti si stěžovali, že je tady průvan a v noci zima,“ bránil se pomocník. „Je stokrát lepší nastydnout než zemřít.“ Lékař se pustil do prohlídky raněných, slyšel cinkání nástrojů, polohlasné příkazy, křik a úpění. Konečně se dostal do Norbertova zorného pole a on si mohl prohlédnout toho, v jehož rukách byl i jeho osud. Spatřil nevysokého, asi padesátiletého muže. Sehnuté tělo neslo velkou lysou hlavu, jen vzadu mu na ní zářil půlměsíc nazrzlých vlasů. V obličeji měl na malém nosu velký cvikr a to vše doplňovala dlouhá, tenká rudá bradka. Jeho pomocník ho převyšoval dobře o dvě hlavy a byl také o nějaké to desetiletí mladší. Nebyl ani tak tlustý jako rozložitě rostlý,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277142
jak o tom svědčily mohutné svaly, které se mu rýsovaly pod tenkou červenou košilí. Jeho plandavé kalhoty měly stejnou barvu. Doktor se sklonil nad jedním nehybně ležícím vojákem, který byl prohnutý jak luk. Dlouho si ho prohlížel, než řekl: „Každé čtyři hodiny injekce morfia, a když se probudí, tak mu dejte inhalovat chloroform. A kdyby nemohl dýchat, tak mě zavolejte a já provedu tracheotomii. Škoda že nemáme kurare, to prý na tetanus pomáhá.“ Když od něho vstával, poplácal ho a prohodil: „Drž se, chlapče, máš tak padesátiprocentní naději, že se uzdravíš.“ U dalšího případu už byl pesimističtější. Pomocník raněnému rozvázal krvavý obvaz, kterým měl obalenou celou hlavu, pod ním se objevila rozbitá lebeční kost, na některých místech zcela chyběla a na jejím místě byla vidět mozková plena. Norbertovi se při tomto pohledu udělalo špatně a rychle odvrátil oči. Raněný řval, ale tak tiše, že to slyšeli jen jeho nejbližší sousedi, a ti si teď na to doktorovi stěžovali. „Už tři dni nemůžeme spát, nepřestane ani na minutu.“ „A co můžu dělat, morfium je na tenhle případ slabé,“ řekl a obrátil se k pomocníkovi. „Zavažte mu tu ránu a odneste ho do stodoly.“ Tenhle případ Norbertovi stačil, aby přestal doktora sledovat. Na mysl se mu znova vrátila krásná neznámá, a čím víc o tom uvažoval, tím víc zjišťoval, že se až nápadně podobá Sandře. Ale čím? Snad tou štíhlou a pružnou postavou? Nebo tím svým mírně prohnutým nosíkem? Či tou záplavou rovných vlasů, co jí neustále padaly do tváře? Nevěděl. Jediné, co pochopil, bylo to, že v tom zase lítá. 100 Ukázka elektronické knihy