98
Na hudbě je nejdůležitější, že její podoba neumožňuje přímé propojení se světem jevů. Je dokonce charakterizována jako souběh s vůlí. Přesto, nebo možná právě proto nás dokáže hluboce oslovit. Především jako tvůrce, ale i jako pouhé posluchače. Prožíváme ji, oslovuje nás beze slov, a tím nám poskytuje opět tak žádoucí odpočinutí si od diktátu vůle. V umění svět nově poznáváme. „Ono čisté, pravdivé a hluboké poznání podstaty světa se mu [míněno umělci, ale i přijímateli umění, pozn. aut.] stává účelem o sobě: setrvává u něj (…). Nikdy ho nespasí navždy, ale jen na okamžiky života, a není mu tedy ještě cestou od něj, nýbrž zatím jen útěchou v něm (…).“249 První skutečné rezignace dosahují až světci, kteří cestou askeze potlačují vůli k životu. Staví se tak proti neutuchajícímu utrpení plynoucímu z vůle k životu a s tím souvisejícímu egoismu vlastnímu všem věcem v přírodě. Schopenhauer se zde obrací k Hobbesovi a jeho válce všech proti všem, která je podle něj výrazem rozporu sídlícím v nitru vůle k životu. Asketa-světec, jenž tuto situaci pochopí, se obrátí k tomuto boji zády. Nechce si vše urvat pro sebe a všechny, kteří tak činí, lituje. Viděli jsme již mnoho rozličných postojů k soucitu. Schopenhauer vnímá soucit pozitivně jako jednu ze základních hodnot světce a ztotožňuje ho s dokonalou, pravou láskou. Ani jeho situace však není jednoduchá. Musí v sobě potlačit vše pudové, co posiluje vůli, aby ji v sobě přemohl. Na prvním místě je to pohlavní, rozmnožovací pud, protože ten zabezpečuje vůli nové otroky. Potom je to postupné omezování všech potřeb a objektů touhy, až je nakonec výsledkem jen holé lidské tělo, poslední nositel života, „jev vůle“,250 který může být bez lítosti odhozen ve chvíli, kdy si pro člověka přijde smrt. Světec se smrti nebojí, ani ji nevyhledává, přijímá ji jako samozřejmou úlevu od strázní života. Schopenhauer připomíná, že vůli k životu nejen není snadné potlačit, ale že ji nelze potlačit jednorázově. Světec zažívá její další a další ataky a musí v sobě síly k rezignaci neustále podněcovat. Pomáhá mu v tom pohled na utrpení jiných, v nichž vidí sám sebe.251 Nakonec tak na svá bedra přijímá utrpení celého světa, protože jednotná vůle o sobě a celek utrpení světa k sobě patří. Zapomíná tím zároveň na jedinečné utrpení vlastní, kterým jsou týráni jednotlivci, a zbavuje se naplno otročení vůli. Proto není možné vidět tuto přemíru utrpení negativně. Výsledkem snažení je zde klid a svoboda od vůle, jediné podoby blaženosti, jichž je možno dosáhnout. Tento způsob rezignace nestojí na poznání, není filosofickým, 249 Ibid., s. 217. 250 Ibid., s. 303. 251 „Sleduje vlastní utrpení jen jako příklad utrpení celku.“ (Ibid., s. 313.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277116