Svalnatý mladík kolem pětadvaceti, který pro Blisse občas pracoval, ho udal rychle. Nazval ho slangovým výrazem pro cizince. Přestože sám jako cizinec vypadal. Jako by vyzýval ostatní, aby se s ním pustili do hádky. Což nechtěli. Wyte s Finchem ustoupili do přítmí. Strčili hlídku dovnitř. Zatarasili dveře zvenčí párem těžkých rezavých sudů. Doufali, že skrýš nemá zadní východ. Zároveň věděli, že všechny skrýše zadní východy mají. Rychle mazat pryč, než někoho napadne za útočit na ně ze zálohy. „Kurva, jak já tuhle práci nenávidím!“ zvolal Wyte, když jejich boty rozstřikovaly vodu kaluží mezi řadami přišroubovaných sedadel na opuštěném nástupišti. Ale přitom vypadal o dost šťastněji než na služebně. Ukázalo se, že na dané adrese západně od Církevní čtvrti se nachází skromně vyhlížející dvoupatrový bytový dům. Tlačil se mezi jinými sobě podobnými a za nimi se vzpínala kupole nejsevernějšího tábora. Finch v tom místě poznal někdejší území Frankwrithea & Lew dena. Uchovalo si jistý smysl pro řád. Pro disciplínu. Na chodníku stálo pár mužů s rudými páskami na rukávech jako stráže. Lidé si zatím vyměňovali zboží. Finch byl nervózní. Vždycky když šel na místa patřící kdysi F&L, měl strach, že ho někdo označí za bývalého člena nepravidelné hoegbottonské armády. Možná mu bude chtít prohnat hlavou kulku. Byl by rád řekl detektivům v tomhle sektoru, co tu dělají, ale šeďáci spolupráci mezi detektivy nevítali. Rádi nechávali služebny co nejoddělenější od sebe. Spojení zajišťovali jen oni sami. Začalo mrholit. Celý den bylo vlhko a teplo. Kolem Finche se sbírala mlha. Navlhčila mu vlasy, obličej. Podpaží Wyteovy košile ztmavlo zeleným potem a pot mu prosákl i přes kabát.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277113
Vydrží to Wyte? Prosím, Truffe, pomoz mu. Dovnitř. Pak chodbou. Tasit zbraň. Prosakuje. Wyte teď vždycky chodil první. Přijal tu roli z vlastní vůle. Bylo to jedině logické. Přede dveřmi Blissova bytu v přízemí, plnými zeleno-zlato-nachových skvrn, Wyte gestem naznačil své úmysly. Dveře nevypadaly moc silně. Wyte je rozmlátí. Finch se dovnitř vřítí za ním. Z bytu se ozvalo podivné kňourání. Dost podivné na to, aby se Finch otřásl. Finch naznačil: Počkej. Vytáhl kapesník, vzal za kliku. Dveře se otevřely. Než ho Finch stačil zastavit, byl Wyte uvnitř a ječel: „Detektivové! Ruce vzhůru! Odložte zbraně!“ Finch šel za ním. Srdce bušící jako kladivo. Zbraň svíral pevně v obou rukou, až z ní trochu stříkalo. První čtyři pokoje: prázdné, zdemolované. Kdosi všechno zničil nebo obrátil naruby. Stoly a pohovky vzhůru nohama. Knihy roztrhané. Všude vytrhané stránky. Zápach výkalů, hniloby nebo obojího. A krev. Spousta krve. Rozstříkaná. V loužích. Ale těla nikde. Podle toho, jak vypadal nábytek, bylo vybavení od začátku míněno jako provizorní. A přinejmenším teď už provizorní bylo. V posledním pokoji našli zdroj toho kňourání. „Ale kurva,“ řekl Finch. „Je to on?“ zeptal se Wyte. „Ano.“ Ethan Bliss visel zaživa přibitý na protější zdi, nad postelí. Tvář měl pokrytou zaschlou krví. Bílou košili rudou. Z jeho probodaných končetin prýštila krev. Pořád ještě škubal rukama a nohama, jak se snažil vytáhnout zelené hřebíky, které vypadaly jako tvrdé houby. Fňukal a shlížel na ně očima pokrytýma krustou čehosi nachového a křehkého.
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277113
Oči za krustou zaznamenaly Finche a Wytea. V ústech Blissovi trčela jasně červená houba. Většinu jí už vyplivl předtím. Zastřený řev: „Nestůjte tam jak párek zasranejch idiotů a sundejte mě!“ Bliss začal plakat. Finch Blisse držel a Wyte zatím pracoval na uvolnění jeho rukou a nohou. Příliš blízko. Pot. Smrad. Jakási sladká vůně pod tím, která byla ještě horší. Na šedesátiletého muže byl Bliss dost šlachovitý a svalnatý. Divná věc. Být tu s někým, kdo býval tak známý. Přibitý na zeď. Všude krev. Před Vzestupem by to býval skandál. Teď to byl prostě jen další den v téhle práci. Trvalo deset minut, než ho sundali. Pokusili se mu setřít z očí krustu. Přitom se jim povedlo umazat mu tvář zelenými šmouha mi z jeho ran. Vypadalo to, jako by na krev napadal pyl. „Vezmem ho na služebnu?“ zamumlal Wyte. Finch zavrtěl hlavou. „Ne. Uděláme to tady.“ Odvedli ho k pohovce v obývacím pokoji. Postavili ji zpátky na nohy. Wyte z ní rukávem ometl sklo. Finch našel v kuchyni ručníky, přinesl je a nabídl Blissovi. Bliss zlostně mávl na Finche, ať jde pryč. „Ne, ještě ne,“ vyčinil mu. „U Truffa, copak nejseš rád, že jseš živej?“ zeptal se ho Wyte. Finch se na Wytea ostře podíval. „Nejspíš je v šoku.“ „Šok se přeceňuje,“ pravil Bliss. „Podejte mi tu červenou houbu. Tu, kterou mi vecpali do huby.“ Spadla na postel. Finch se vrátil a sebral ji. Říkal si, jestli by ho Bliss mohl poznat. Nejspíš ne. Finch úplně změnil vzhled a Bliss ho naposledy viděl asi před dvaceti lety. Bliss si rozetřel houbu, která měla měkkou sýrovitou konzistenci, po dlaních a chodidlech. Houba se leskla. Hned přestal krvácet.
109 Ukázka elektronické knihy