Saury, Andreje Tarkovského, Andrzeje Wajdy ad. Ti, kdo neměli potřebu než patřit mezi většinové diváky, na tom také nebyli tak špatně. Česká produkce byla hodně proměnlivá, ale vybrat si v ní rozhodně bylo z čeho. Ve „zlatých šedesátých“ se dalo chodit téměř na vše, později to taky nebylo tak špatné (Jiří Menzel, Ladislav Smoljak — Zdeněk Svěrák, Karel Smyczek ad.). Velmi časté je i jejich vlastní zapojení do amatérské kultury — kapely (zejména rockové a taneční) a divadlo. S jazyky to nebyla žádná sláva. Mnozí se učili i přes deset let ruštinu, ale že by z ní něco uměli, to se říct nedá. Byla to spíš „otrava“ nebo ještě něco jako pohodlný bojkot — proč se učit jazyk okupantů? Vztah ke všemu ruskému má tato generace hodně zablokovaný. Některým se podařilo naučit se angličtinu ve škole, pouze ji však neměli kde procvičit; jiní se ji učili v jazykovkách a pak nanovo — a poprvé naostro — po roce 1989. Jde o generaci, která ještě jakž takž ovládá němčinu. Jedním z důvodů bylo, že v pohraničních oblastech se dala sledovat německá a rakouská televize. Jejich formativní věk padá do doby, kdy už byl zaveden pětidenní pracovní týden (po roce 1968), takže čas od pátku odpoledne do neděle večera často trávili na chatách svých rodičů. Bývala tam dost často otrava, protože se pořád něco opravovalo a vylepšovalo. Když se ohradili, dostávali odpovědi typu „a pro koho to tak asi děláme?“ či „stejně to bude jednou tvoje“.
Média I ti nejstarší vyrůstali v době, kdy televize začínala být dominantním médiem — zpravodajským i zábavním. Během svého formativního věku byli svědky toho, jak domácí televize spustila druhý kanál (1970) a poté barevné vysílání (1973). Nejstarší z nich si museli zvyknout, že z pestrosti šedesátých let se stala normalizační šeď, ale zvykli si — zprávy a politicko-ideologické pořady ignorovali a sledovali hlavně sport a seriály. Ano, byly to především seriály, co hýbalo televizní senzibilitou televizní generace: Záhada hlavolamu, F. L. Věk, Nejmladší z rodu Hamrů, Dispečer a děvčátko z kolonie, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města atd. Jejich mladistvá krev se často bouřila, protože tohle je přece zábava těch usedlých, tedy rodičů, ale nějak patřilo k dobrému tónu to znát. Ani rozhlas nestál mimo jejich vztah ke světu. Na rozdíl od svých rodičů se ho naučili vnímat účelověji. Z dětství si pamatují na večerní pohádky se skřítkem Hajajou, pak také nedělní pohádky po poledni. Hudbu lovili spíše na Radiu
ČESKÁ ČTENÁŘSKÁ REPUBLIKA
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277112