sloupy a blížili se k barpultu, kde si hráči a personál Magpie zřídili provizorní hradbu ze stolů a židlí. Když už byli téměř u baru, rozletěly se sklepní dveře a mezi hosty vpadlo šest zaprášených, oslněných a naštvaných Bartoldiovců. Poměr sil se tak z ničeho nic obrátil. Nestihl jsem zmizet tak rychle, aby si mě nevšimli. Když jsem vybíhal do recepce, měl jsem je v patách. Východ z Magpie blokoval dost nešťastně Stutz. Byl zabořený částečně do prosklených dveří, částečně do zdi. Hardy evidentně neodhadl šířku svého křižníku. Nebo mu to bylo prostě jedno. Maska chladiče byla olepená něčím červeným. Při bližším pohledu mi došlo, že je to portýr. Otočil jsem se a vypálil poslední salvu. Šestice pronásledovatelů se na chvíli stáhla a já vyskočil na kapotu auta. To už mi samopaly trhaly plech za patami. Zadkem a stehny mi projela řezavá bolest a já klesl na všechny čtyři. Neschytal jsem plný zásah. Proud střel jen vymrštil všudypřítomné střepy z rozbitých dveří a zasekal je do mě. Věděl jsem to, protože jsem pořád ještě žil, a dokonce byl schopen hýbat se. V zoufalém gestu jsem za sebe mrštil prázdnou kulovnici a odpovědělo mi bolestné zaklení. Někdo to schytal tříkilovým kusem železa do hlavy, což mi dalo dvě vteřiny navíc. Po břiše jsem vyklouzl mezerou mezi střechou vozu a futry. Střepy mi přitom drásaly šaty i kůži a venku jsem se skutálel rovnou do kaluže. Za okamžik se vysypalo zadní okno vozu a vedle mě přistáli Kuřáci. Vzali to zkratkou skrz kabinu. Ritchie nevypadal dobře, a to ani s ohledem na současnou situaci. Oblek měl doslova promočený krví, u úst se mu dělaly rudé bubliny a co hůř, někde přišel o Rugery. Hardy ho chytil pod rameny a táhnul někam do bezpečí. Pokud takové místo pro někoho z nás vůbec existovalo. Pokulhával jsem za nimi se zadkem staženým bolestí. Dnes večer jsem stejně neměl jiné plány. „Takže tě nedostali,“ otočil se na mě Hardy a znělo v tom ulehčení. „Carla je v bezpečí, že?“ Nečekal bych, že je schopen vložit do hlasu tolik nefalšované úzkosti. Kdo ví, co mezi nimi a Carlou bylo. Radši jsem neuvažoval o možných propletencích homo/hetero/bisexuálního trojúhelníku. „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. Samotného mě překvapilo, jak bezvýrazně a mrtvě to zní. „Nikdy jsem to nevěděl. Hodila to na mě, abych je svedl z její stopy.“ Nečekal jsem, že tomu uvěří, a bylo mi to jedno. Hardy jen pokývl hlavou. „Chytrá holka. Ti zmrdi ji nemají, to by se za tebou tak nehnali.“ Pak šťouchl do Ritche, který byl, když ne v bezvědomí, pak v jakémsi transu. Z pusy už skoro nekrvácel nebo většinu krve stačily smýt proudy deště. Děsivá jáma plná masa a střev namísto břicha mu však zůstala. „Nějaká pitomá děvka mu vrazila rozbitou flašku do břicha. Z toho se vylíže,“ vysvětlil Hardy, když si všiml mého pohledu. Lhal sám sobě a věděl to. Otevřenou ránu takového rozsahu nemohla bez pomoci lékaře zvládnout ani dávka Stimu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277109
„Slyšels to, Ritchie? Carlička je v pořádku.“ Zraněný Kuřák si místo odpovědi vyslintal trochu malinovky na límec. „Dej mi stříkačku,“ řekl jsem po chvíli. Všichni tři jsme byli nahraní, ale neviděl jsem důvod, proč s sebou nevzít pár dalších parchantů. Hardy zalovil v kapse pláště a hodil mi Browning. Přišel jsem o něj v zajetí pod schody a Kuřáci ho museli vzít mým únoscům. Podepřel jsem raněného z druhé strany. Nezvedli jsme tempo, ani když za námi krátce zavrčel a opět chcípl motor Stutze. Bartoldiho lidem se povedlo vycouvat s ním ze vchodu. Nemohli jsme utíkat. Hardy nechtěl opustit svého milence a já zas díky rozsekanému zadku dokázal dělat jen drobné krůčky. Uklidili jsme se za vůz taxislužby, parkující u chodníku, a čekali. Dál už to prostě nešlo. Z úkrytu jsem sledoval, jak se bartoldiovci rozdělili do dvou skupin a rozběhli se po Custer Square. První, kdo nás vyslídil, byl osamělý kluk s dvojicí dýchavičných gangsterských strejců v patách. Zaplatil za příliš rychlé nohy. Hardy mu vkročil do cesty a zarazil hlaveň brokovnice do pupku. Zmáčkl spoušť a kluk si pomalu, bez jediného hlesnutí lehl na mokrou vozovku. Jako by se ukládal ke spánku. Řetěz sbalený do ruličky proletěl chlapci břichem, venku se rozvinul a stačil ještě šlehnout muže, co utíkal za ním. Ve tmě se cosi zalesklo a omotalo kolem gangsterovy ruky s pistolí. Řetěz ruku neodsekl, na to už neměl dost rychlosti, ale prořízl se masem až ke kosti. V jediném okamžiku se vylila krev ze všech přesekaných tepen, ale muž ještě dokázal zmáčknout spoušť. Kulka, původně určená Hardymu, mě zasáhla do hrudníku. Dřepěl jsem u země za taxíkem, takže mě nárazová energie vykopla do kotoulu vzad. Nic mě nebolelo, ale nějak se mi nechtělo hýbat. Ležel jsem a v duchu hádal, jestli jsem mrtvý nebo živý. Za hlavou se mi ozvaly kroky a spatřil jsem tvář rozmazanou clonou deště. „Tady je ten šmejd. Mrtvej. Smůla,“ řekl někdo a vyřešil tak mé dilema. Takže jsem mrtvej. Mátožně a pomalu jsem zvedl ruce, svírající pistoli. Držel jsem rýhovanou pažbu Browningu jako poslední kotvu, udržující spojení s tímto světem. Pak jsem střelil do bledého oválu obličeje nade mnou a už mi nic nerušilo výhled na noční oblohu. Kolem se ozývala střelba a zmatené pobíhání. Ještě jednou zaznělo hromobití řetězové brokovnice, a pak všechno utnula série krátkých dávek z Děrovačů. Znělo to nejméně ze tří různých směrů. Někdo dopadl vedle mě. Věděl jsem, kdo to je, než jsem otočil hlavu. Hardy hrozně chrčel a snažil se dýchat pomalu, aby příliš nenamáhal děravý krk, ale tvářil se spokojeně. Byl to dobrý boj. Někdo mluvil. Slyšel jsem jen útržky hovoru: „... zprávu... ktro-Pomocníček... Gonzo... přijede... počkat...“ To mi stačilo. Upadl jsem do letargie, jen tak ležel a nechal déšť, ať mi smývá z obličeje slzy. Po nějaké době, nedokázal jsem to odhadnout, zastavilo u chodníku auto. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277109
Viděl jsem špatně, ale myslím, že to byla limuzína Corvette. Ta nová, s chromem i na místech, kam jde normálně vidět jen vleže z cesty, což jsem mohl náležitě ocenit. Otevřely se široké zadní dveře a vystoupil udělaný chlap s prázdným pohledem, který ho identifikoval jako osobní ochranku. Podržel dveře otevřené, aby mohla vystoupit Carla Mundstocková. Od včerejšího večera změnila šatník. Teď na sobě měla krémově bílý pánský oblek, upravený na její drobnou postavu. Rozhodně jí neubíral nic na ženském sexappealu. V těsném závěsu za ní vystoupil otylý, snědý chlap s hustými šedivými vlasy. Zamlada by mohl dělat gigola, teď působil spíš žalostně. Gonzo Bartoldi. Udělal rukou krátké gesto a odvelel tak tři své podřízené, kteří přežili setkání s Kuřáky a se mnou a drželi hlídku u našich těl. „Ahoj, Charlie,“ mrkla na mě Carla koketně. „Od včerejška ses zmohla, kočko,“ odpověděl jsem s námahou. Něco mě bodalo v hrudníku. Kulka asi přerazila pár žeber, plíce ale byly v pořádku. Jinak bych se už topil vlastní krví. Uchichtla se jako malá holka. „Jo, převezla jsem tady chudáčka Gonza a vděčím za to jen a jen tobě, miláčku. Nabídla jsem Benderům lepší podmínky než on.“ „Za kolik si tě vlastně koupili, Gonzo-Bonzo?“ otočila se na zkroušeného tlouštíka. „Půl milionu a místo ve správní radě,“ odpověděl Gonzo neochotně na půl huby. „Půl milionu a místo ve správní radě,“ opakovala posměšně. „Takže zatímco se tenhle blbeček hnal za tebou, já kontaktovala mladýho Bendera. Kdysi jsem s ním něco měla. Mimochodem, pěkný prase. Poslal mě za ředitelem místní pobočky. Takový milý starší pán.“ Carla mlela pantem a bylo vidět, jakou radost má, že se může někomu pochlubit svým úspěchem. I když ten někdo byl její bývalý milenec, umírající na dlažbě. „Rychle jsme se domluvili – já pustím odbory a nechám si jen podniky ve městě. Máme je v hrsti i bez toho. Chodí do našich barů, prohrávají v našich kasinech, šoustají naše děvky a chlastají naši kořalku.“ Drsná slova se k ní vůbec nehodila a o to zněla sprostěji. „Benderovci mi dali požehnání a já mohla převzít dědictví. Měls vidět, jak se Gonzo tvářil, když jsem k němu vpadla s armádou Benderových goril za zády,“ skončila a mírně sklonila hlavu, jako by čekala potlesk a jedničku do notýsku. Jenže já už na nic neměl sílu. Pomalu jsem zavřel oči, stejně jsem okolí skoro nevnímal. Z pomalého upadání do bezvědomí mě vyrušil Carlin hlas. „Jo, ještě něco. Tohle ti dlužím,“ sáhla do kapsy saka a hodila na mě hrst dolarových bankovek. Déšť je okamžitě slepil do chumlu a odplavil do strouhy u chodníku. „Promiň, že jsem si je ráno vypůjčila, ale neměla jsem drobné na cigarety.“ Zase se tak protivně holčičkovsky uchichtla.
100 Ukázka elektronické knihy