sloupy a blížili se k barpultu, kde si hráči a personál Magpie zřídili provizorní hradbu ze stolů a židlí. Když už byli téměř u baru, rozletěly se sklepní dveře a mezi hosty vpadlo šest zaprášených, oslněných a naštvaných Bartoldiovců. Poměr sil se tak z ničeho nic obrátil. Nestihl jsem zmizet tak rychle, aby si mě nevšimli. Když jsem vybíhal do recepce, měl jsem je v patách. Východ z Magpie blokoval dost nešťastně Stutz. Byl zabořený částečně do prosklených dveří, částečně do zdi. Hardy evidentně neodhadl šířku svého křižníku. Nebo mu to bylo prostě jedno. Maska chladiče byla olepená něčím červeným. Při bližším pohledu mi došlo, že je to portýr. Otočil jsem se a vypálil poslední salvu. Šestice pronásledovatelů se na chvíli stáhla a já vyskočil na kapotu auta. To už mi samopaly trhaly plech za patami. Zadkem a stehny mi projela řezavá bolest a já klesl na všechny čtyři. Neschytal jsem plný zásah. Proud střel jen vymrštil všudypřítomné střepy z rozbitých dveří a zasekal je do mě. Věděl jsem to, protože jsem pořád ještě žil, a dokonce byl schopen hýbat se. V zoufalém gestu jsem za sebe mrštil prázdnou kulovnici a odpovědělo mi bolestné zaklení. Někdo to schytal tříkilovým kusem železa do hlavy, což mi dalo dvě vteřiny navíc. Po břiše jsem vyklouzl mezerou mezi střechou vozu a futry. Střepy mi přitom drásaly šaty i kůži a venku jsem se skutálel rovnou do kaluže. Za okamžik se vysypalo zadní okno vozu a vedle mě přistáli Kuřáci. Vzali to zkratkou skrz kabinu. Ritchie nevypadal dobře, a to ani s ohledem na současnou situaci. Oblek měl doslova promočený krví, u úst se mu dělaly rudé bubliny a co hůř, někde přišel o Rugery. Hardy ho chytil pod rameny a táhnul někam do bezpečí. Pokud takové místo pro někoho z nás vůbec existovalo. Pokulhával jsem za nimi se zadkem staženým bolestí. Dnes večer jsem stejně neměl jiné plány. „Takže tě nedostali,“ otočil se na mě Hardy a znělo v tom ulehčení. „Carla je v bezpečí, že?“ Nečekal bych, že je schopen vložit do hlasu tolik nefalšované úzkosti. Kdo ví, co mezi nimi a Carlou bylo. Radši jsem neuvažoval o možných propletencích homo/hetero/bisexuálního trojúhelníku. „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. Samotného mě překvapilo, jak bezvýrazně a mrtvě to zní. „Nikdy jsem to nevěděl. Hodila to na mě, abych je svedl z její stopy.“ Nečekal jsem, že tomu uvěří, a bylo mi to jedno. Hardy jen pokývl hlavou. „Chytrá holka. Ti zmrdi ji nemají, to by se za tebou tak nehnali.“ Pak šťouchl do Ritche, který byl, když ne v bezvědomí, pak v jakémsi transu. Z pusy už skoro nekrvácel nebo většinu krve stačily smýt proudy deště. Děsivá jáma plná masa a střev namísto břicha mu však zůstala. „Nějaká pitomá děvka mu vrazila rozbitou flašku do břicha. Z toho se vylíže,“ vysvětlil Hardy, když si všiml mého pohledu. Lhal sám sobě a věděl to. Otevřenou ránu takového rozsahu nemohla bez pomoci lékaře zvládnout ani dávka Stimu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277109