nechme toho — nežádám si již od ní jiného, než aby dětem špatně o mně nemluvila. Zasloužil jsem si toho od ní, neb kdybych chtěl, musila by mně je vydat, ty zlaté kluky moje, a zůstala by sama, osiřelá a ovdovělá. Vímť však napřed, že si i této spravedlivé věci na ní žádám marně — nezbývá mi, než abych vše bohu poručil a se těšil dobrému svědomí…“ A Antoš se rychle vzchopil i pokynuv hlavou zmizel. Řekl Sylvě, co si říci přál, a teď mu již hořela země pod nohama. Nemohl se dostat dosti rychle pryč od místa, kde zažil nevinně tolik křivdy; přál si, aby byl již na mnoho mil za horami. Prchaje vrhl pohrdlivý kolem sebe pohled, na ty pozemky, lesy a sady od stavení až k obzoru se táhnoucí. Sluly dosud vlastnictvím jeho, na sta lidí mu jich závidělo, tímto pohledem však vzdával se navždy panství nad nimi. Zaplatil si je draze za tu krátkou dobu, co mu je žena nad nimi přiřkla. Sylva zůstala jako přikována k místu, kde byla sedláka vyslechla. Nikdy, co byla na světě, neslyšela ještě tak hovořiti takovými slovy, takovým bolem a zápalem. Až do té chvíle považovala jen za neštěstí, zemřel‑li někomu příbuzný, přišel‑li někdo k úrazu, vyhořelo‑li někomu stavení, najednou však zvěděla, že je ještě neštěstí jiné, jež mnohdy více ještě skličuje než ztráta jmění neb přítele. Sylvě zachvělo se srdce… Jako omámena hleděla za Antošem, ač ho nemohla již dostřehnouti pohledem. Dávno již byl zašel za pahrbek, za nímž se skláněla cesta do města, a ona stála ještě na pavlači, zapomínajíc úplně rychtářky a nařízení jejího. Viděla Antoše v duchu, jak kráčí se smělým čelem a usmívavými ústy nejistému osudu vstříc. Lidé ho potkávali, zastavovali se s ním, hovořili a smáli se, on jim to splácel. Nevěděli, jakou to tíž hostí v prsou — jen ona to věděla, jí byl ukázal tu velkou, hlubokou ránu v srdci… Kdo by mu ji byl mohl zahojiti? Sylva žila dosud, jako by nežila; nepocítila než bolestí tělesných, nepřemýšlela než o tom, co se jí právě namanulo, vykonávala jen povinnou jí práci, dále nešla snaha její. Síla v ní ulevovala si jen v dovádce; když se hodně vyskákala, vybouřila, bylo jí volno; když se jí podařilo někoho poškádlit, veselo. Její cit byl pohroužen v spánek
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277098