Šedá
a okamžitě se jí zalíbilo. Pro Jižní bezpečnostní zónu nemohlo být lepší, trefnější označení. „Jestli ještě jednou nebudeš poslouchat, jestli ještě jednou neposlechneš mě nebo tady mámu,“ mluvil polohlasem, hrozba však byla jasně slyšitelná. Nedokončil větu, neřekl, co se stane, pokud nebude poslouchat. „Já jsem to opravdu nemohla najít,“ vrátila mu Jenovéfa okamžitě míček zpět. „Už na to nemám síly, táto, nemůžeš…“ Nesnažila se znít omluvně. Byla vzteklá. Přece na ni pořád nemusí být jako na pitomou desetiletou holku! Deset let jí už přece bylo dávno! Otec jako kdyby se najednou zvětšil, protáhl. Tyčil se nad ní a vypadal groteskně vyhuble, tvář dlouhou, nehezkou, oči prázdné, našedlé a za nimi nic. Něco se mu muselo stát, blesklo Jenovéfě hlavou, nikdy jsem nepotkala nikoho, jehož auru bych nebyla schopna přečíst, jen ty… estébáky. „Můžu a musím, nedokážeš si představit, co by se stalo, kdyby nás chytli!“ zaburácel. „Ale oni nás nechytli,“ dělalo se jí zle. Cítila se zatlačená do kouta. Nevěděla, co má dělat. Tohle je přece její otec! Nechtěla se hádat, nemohla jenom sklopit hlavu a nechat se obviňovat z věcí, které neudělala, které ani nezamýšlela. „Oni nás nechytili!“ nedokázala si odpustit.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277094