„Protože do třiceti bydlel doma, vstoupil do otcova podniku a matka ho považovala za Boha!“ Tentokrát Liebermann skutečně vyprskl smíchy. „Proč jste začal sbírat anekdoty?“ zeptal se. „Já jsem nezačal. Už se tím zabývám léta. Uvažuji, že bych o tom napsal knihu.“ „O vtipech?“ „Ano. O vtipech. Domnívám se, že vtipy, stejně jako sny a přeřeknutí, odhalují pochody v nevědomí.“ Profesor si zapálil další doutník. Od Liebermannova příchodu už třetí, takže vzduch v knihovně byl ztěžklý tabákovým dýmem. Ten se jako hustá mlha převaloval kolem nohou starožitných sošek na Freudově pracovním stole. Z Liebermannovy perspektivy působila Freudova sbírka jako mytická armáda vynořující se z hlubin dávnověku. „Jste si jistý, že vás nenalákám na další?“ zeptal se Freud a přistrčil mu přes stůl krabici s doutníky. „Jsou výborné, víte? Kubánské.“ „Děkuji, pane profesore, ale jeden mi bohatě stačil.“ Freud na Liebermanna pohlédl, jako by mu jeho zdráhavost ohledně kouření vůbec nešla na rozum. „Chlapče,“ poznamenal pak. „Já považuji kouření za jednu z největších – a nejlevnějších – rozkoší v lidském životě.“ Profesor vdechl dým a s blaženým úsměvem se uvelebil v křesle. „Vidím, že se vaše sbírka rozrůstá,“ ukázal Liebermann na sošky. „Při každé návštěvě mi připadá, že vám sem přibyla nějaká nová.“ „To ano,“ souhlasil Freud. Natáhl ruku a pohladil po hlavě mramorovou opičku, jako by to byl skutečný domácí mazlíček. „Tohle je můj poslední přírůstek. Thovtův pavián. Pochází samozřejmě z Egypta – kolem roku třicet před naším letopočtem.“ Liebermann se v archeologii nijak zvlášť nevyznal a starožitnosti mu z estetického hlediska také celkem nic neříkaly (vkus měl jednoznačně moderní). Nechtěl se však profesora dotknout, a tak uznale přikývl. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277043
Zatímco se profesor opájel pohledem na sbírku, chopil se Liebermann příležitosti, na niž čekal. „Napadlo mě, pane profesore, zda bych s vámi nemohl něco konzultovat coby s archeologickou kapacitou?“ Freud s úsměvem vzhlédl. „Já a kapacita? Je to jen koníček, nic víc…“ Liebermann pokynul k Freudově knihovně. „Přesto však neznám nikoho, kdo by byl v této oblasti sečtělejší.“ Profesor horlivě přikývl. „Ano, to je pravda. Víte, málem se to stydím přiznat, ale přečetl jsem víc knih o archeologii než o psychologii.“ „Třeba jste se tomu oboru měl věnovat?“ Freud vyfoukl nad stůl oblak dýmu. „Vlastně,“ podotkl, „ono to tak svým způsobem je, nezdá se vám?“ Liebermann profesorovu poznámku mlčky přijal. Potom sáhl do své kožené aktovky a vytáhl z ní sošku z bytu Charlotte Löwensteinové. „Myslíte, že je to opravdová starožitnost?“ ukázal figurku Freudovi. „A pokud ano, netušíte, co by mohla představovat?“ Freud odložil doutník do popelníku a natáhl ruku. Tvář mu náhle soustředěním zvážněla. Opatrně vzal figurku do dlaní a začal ji obracet a zkoumat ze všech stran. Ticho narušil křik profesorových dětí, které se honily nahoře v patře. Freud, jehož to vytrhlo z úvah, zvedl hlavu, ale vzápětí se znovu zcela pohroužil do zkoumání. Liebermann začal váhat, zda by bylo příliš nezdvořilé profesora upozornit na svou přítomnost, ale vtom Freud náhle prohlásil: „Je z Egypta. Rozhodně se zdá být pravá – ale těžko říct. Pro potvrzení byste se musel obrátit na toho, kdo ji prodával.“ „A co to má představovat?“ Freud zdvihl oči a upřel na Liebermanna pronikavý pohled. „Je jen jeden bůžek s čenichem a rozeklaným ocasem. Seth neboli Sutech. Bůh chaosu – bůh bouří a ničemností.“ Liebermann vypadal nevzrušeně, ale hlavou se mu honila spousta věcí. Profesorova slova na něj dopadla jako rány kladivem: bouře a ničemnosti. Od začátku předpokládal, že vražda slečny 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277043
Löwensteinové je chytře navléknutá iluze. Nic než důmyslný divadelní trik. Ničemnost, jistě, ale smrtonosná. Liebermann poprvé zapochyboval. Který iluzionista dokáže vyvolat bouři? Vzpomněl si na čtvrteční průtrž, v tomto ročním období tak nezvyklou: obrovské křivolaké blesky následované apokalyptickým duněním hromu a voda valící se z okapů na dlažbu jako vodopád. „Kde jste ji vzal?“ zeptal se Freud. „Patří jednomu mému příteli,“ odpověděl Liebermann. „Požádal mě, abych ji nechal ocenit.“ „Aha,“ utrousil Freud a podržel si figurku na světle. „Nebude mít nijak vysokou hodnotu. Egyptské starožitnosti se ve Vídni netěší velké oblibě. Dneska každého zajímá jen baroko a biedermeier.“ „Vážně?“ „No jistě. Ale na Wieblinger Strasse sídlí pár dobrých obchodníků. Měl byste s ní zajít tam.“ „To udělám…“ „A pokud,“ uťal ho vzápětí Freud, „váš přítel nebude s nabídkou spokojený, dejte mi prosím vědět. Velice rád bych si tohoto chlapíka zařadil do sbírky.“ Profesor postavil sošku na stůl mezi opičku a bronzový odlitek boha Hora. Potom démona pohladil po hlavičce se slovy: „Je to fešák. Fešák.“ Kolem nohou a ocasu ve spirálách stoupal dým, jenž stvoření znovu propůjčil zdání jakési prastaré síly. Jako by se v něm probouzela odvěká lehkovážná zlovolnost.
100 Ukázka elektronické knihy