„Protože do třiceti bydlel doma, vstoupil do otcova podniku a matka ho považovala za Boha!“ Tentokrát Liebermann skutečně vyprskl smíchy. „Proč jste začal sbírat anekdoty?“ zeptal se. „Já jsem nezačal. Už se tím zabývám léta. Uvažuji, že bych o tom napsal knihu.“ „O vtipech?“ „Ano. O vtipech. Domnívám se, že vtipy, stejně jako sny a přeřeknutí, odhalují pochody v nevědomí.“ Profesor si zapálil další doutník. Od Liebermannova příchodu už třetí, takže vzduch v knihovně byl ztěžklý tabákovým dýmem. Ten se jako hustá mlha převaloval kolem nohou starožitných sošek na Freudově pracovním stole. Z Liebermannovy perspektivy působila Freudova sbírka jako mytická armáda vynořující se z hlubin dávnověku. „Jste si jistý, že vás nenalákám na další?“ zeptal se Freud a přistrčil mu přes stůl krabici s doutníky. „Jsou výborné, víte? Kubánské.“ „Děkuji, pane profesore, ale jeden mi bohatě stačil.“ Freud na Liebermanna pohlédl, jako by mu jeho zdráhavost ohledně kouření vůbec nešla na rozum. „Chlapče,“ poznamenal pak. „Já považuji kouření za jednu z největších – a nejlevnějších – rozkoší v lidském životě.“ Profesor vdechl dým a s blaženým úsměvem se uvelebil v křesle. „Vidím, že se vaše sbírka rozrůstá,“ ukázal Liebermann na sošky. „Při každé návštěvě mi připadá, že vám sem přibyla nějaká nová.“ „To ano,“ souhlasil Freud. Natáhl ruku a pohladil po hlavě mramorovou opičku, jako by to byl skutečný domácí mazlíček. „Tohle je můj poslední přírůstek. Thovtův pavián. Pochází samozřejmě z Egypta – kolem roku třicet před naším letopočtem.“ Liebermann se v archeologii nijak zvlášť nevyznal a starožitnosti mu z estetického hlediska také celkem nic neříkaly (vkus měl jednoznačně moderní). Nechtěl se však profesora dotknout, a tak uznale přikývl. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277043