„Počkejte,“ opakoval jsem, „mohli bychom se vrátit do doby, kdy jste byl dělník v té sarajevské továrně?“ Boris se snažil ho přerušit, aby mohl přetlumočit, co jsem řekl. Marně. Pavlusko Vusković už zase plamenně a zmateně řečnil, tak jsem jen pošeptal Borisovi: „To je marné, ten chlap je úplný cvok.“ Dnes těch slov lituju. Ne, Pavlusko nebyl cvok, následně jsem se o tom několikrát přesvědčil, byl jen příšerně nedočkavý, aby nám mohl vysvětlit, za co tolik let bojuje, aby mě, cizince, přesvědčil o tom, že pravda je na jeho straně, jenže toho měl tolik co říct, že nevěděl, čím začít. Nechali jsme ho tedy mluvit, Boris ze slušnosti tu a tam přeložil nějakou větu, a čekali jsme na vhodný okamžik, kdy budeme moct vstát, poděkovat za srdečné přijetí a odejít, aniž by to působilo nezdvořile. Možná si žena z pohovky všimla, že se Pavluskovi nedaří to, co mu leží na srdci. V každém případě zvrátila situaci. Zvedla oči od notebooku, využila chvilky, kdy Pavlusko popadal dech a vydatně si přihýbal piva, a dala se znenadání do řeči, mluvila velice rychle, melodickým, tu přísným, jindy zase roztomilým hlasem, svůj projev nakonec podtrhla lehkým smíchem, který mi přišel znepokojující, když jsem jí pár vteřin hleděl přímo do tváře a přemítal, kdo se vlastně skrývá za tou lhostejnou, skoro až opovržlivou maskou, kterou nám nastavuje už od odjezdu z hotelu? „Co říká, Borisi?“ „Vysvětluje mu, že jste přijel zdaleka, abyste poznal Republiku Srpsku, a že ani ona nerozumí ničemu z toho, co on vykládá. ‚Ten Francouz napíše, že jsme všichni samí šílenci,‘ řekla nakonec. A dodala: ‚A představ si, že nebude daleko od pravdy.‘“ „To ne, něco takového bych nenapsal, paní,“ odporoval jsem jí zdvořile a tentokrát jsem se nemohl ubránit smíchu zase já, přišlo mi, že Pavlusko se proto tváří zahanbeně. Ohromnýma rukama si promnul obličej. „Dáte si ještě pivo?“ nabídl. „Spíš kávu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS277007