Kiastii se vůbec nechtělo vstávat. Jako by na ní ležela těžká deka. Stejně jako včera. A jako předevčírem… Letti kolem ní pobíhala a chystala jí snídani. Velmi dobrou snídani, na kterou královna vůbec neměla chuť. Zase. Kiastia se posadila ke stolu a místo jídla se dívala do dálky. Letti si ji zkoumavě prohlížela. „Má paní, děje se něco? Poslední dobou vám není po ránu dobře…” Kiastia vzdychla. Tušila to. Asi se neodvážila přiznat si to, ale když už si toho všimla i Letti… „Hmm... myslím, že čekám dítě.” Letti se vyděsila a vytřeštila oči, „Co tomu řekne král??” „Co by? Nemělo by ho to překvapit!” odsekla královna. Ale uvnitř si tak jistá nebyla. Vstala a začala se pohybovat po pokoji. A svůj pohyb nezastavila celý den, pohyb těla ani pohyb myšlenek. Tolik si to přece přála. Zase má co chtěla. Vlastně vždycky má co chce. Možná toho má někdy míň, ale má to. Nebo přinejhorším nemá to, co nechce. Ale to platí bohužel jen pro její vlastní malý vesmír, jen pro sféru jejího vlivu, která se příliš nepřekrývá se sférami ostatních lidí. Vesmír ostatního světa si žije svým životem, na který má její vůle pramalý vliv. Pramalý, ale přece ne nicotný. Pokud se ale vůle všech lidí rozbíhají tolika různými směry, je snad nemožné, aby se svět ubíral směrem jedním… Máme, co chceme, nebo máme, co si zasloužíme? Nebo máme, co chceme, jen pokud si to zasloužíme? Otázek je zase příliš mnoho. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276992
Obzvlášť teď, v této době, která ze sebekrásnější věci dělá věc jaksi pokřivenou, v době, která kalí i to nejprůzračnější štěstí. Nový život tváří v tvář válce, ve které mnoho životů zhasne. A do které odejde ten, který život dal. Jak hořkosladké. Spíš hořké. Kiastia začala pochybovat, jestli to zvládne. Bude toho moc a bude na to sama. Sama a přeci nikdy sama, s tím malým klíčícím životem, který ji bude provázet na každém kroku, sledovat její činy i myšlenky. Trochu síly ji dá, trochu síly vezme. Jsou dvě těla víc nebo míň než jedno? Zvládne to? Inu, musí, nic jiného nezbývá. Kiastia se zrovna pohybovala po chodbě nedaleko své komnaty, a jelikož se jí z toho všeho zatočila hlava, šla si na chvíli lehnout. To jí však moc nepomohlo, jako by jí něco nedovolilo být nehybná, proto znovu vstala a pokračovala ve své cestě palácem, a tak celý den, den, který se podivně vlekl a měl podivnou pachuť a v němž byla tolik času v přítomnosti krále a přitom nikdy nebyla vhodná přiležitost... Až k večeru, když se pohyb všech zpomaloval a pohyb dětí se zastavil, vydala se Kiastia hledat Narahariho. Našla ho v pracovně, pohrouženého do map. Jeho pohyb dnes ještě neustal a asi dlouho neustane. Když si všiml přicházející Kiastie, vzhlédl od stolu, „Kiastie, co máš na srdci..?” Královna se melancholicky usmála, „Spíš co mám pod srdcem…” Narahari strnul a v jeho pohledu bylo znát zděšení, „To snad ne…” Kiastie se to dotklo, „Jen se všichni bojte a lomte rukama! Já se budu s dovolením na své dítě těšit!” otočila se a kvapně odcházela do šera, než začne plakat. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276992
„Kiastie, počkej!” vyběhl za ní Narahari. Královna se otočila a slzy už se jí rozeběhly po tváři. Král ji objal, „Je to požehnání. Nemá smysl nad tím víc přemýšlet.” Protože nad tím bude stejně každý přemýšlet...
100 Ukázka elektronické knihy