Kiastii se vůbec nechtělo vstávat. Jako by na ní ležela těžká deka. Stejně jako včera. A jako předevčírem… Letti kolem ní pobíhala a chystala jí snídani. Velmi dobrou snídani, na kterou královna vůbec neměla chuť. Zase. Kiastia se posadila ke stolu a místo jídla se dívala do dálky. Letti si ji zkoumavě prohlížela. „Má paní, děje se něco? Poslední dobou vám není po ránu dobře…” Kiastia vzdychla. Tušila to. Asi se neodvážila přiznat si to, ale když už si toho všimla i Letti… „Hmm... myslím, že čekám dítě.” Letti se vyděsila a vytřeštila oči, „Co tomu řekne král??” „Co by? Nemělo by ho to překvapit!” odsekla královna. Ale uvnitř si tak jistá nebyla. Vstala a začala se pohybovat po pokoji. A svůj pohyb nezastavila celý den, pohyb těla ani pohyb myšlenek. Tolik si to přece přála. Zase má co chtěla. Vlastně vždycky má co chce. Možná toho má někdy míň, ale má to. Nebo přinejhorším nemá to, co nechce. Ale to platí bohužel jen pro její vlastní malý vesmír, jen pro sféru jejího vlivu, která se příliš nepřekrývá se sférami ostatních lidí. Vesmír ostatního světa si žije svým životem, na který má její vůle pramalý vliv. Pramalý, ale přece ne nicotný. Pokud se ale vůle všech lidí rozbíhají tolika různými směry, je snad nemožné, aby se svět ubíral směrem jedním… Máme, co chceme, nebo máme, co si zasloužíme? Nebo máme, co chceme, jen pokud si to zasloužíme? Otázek je zase příliš mnoho. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276992