p e t r a m a r t i š k o vá
•
léto v síti
„Jo, noha. Tady,“ Diana ukazovala na kotník a přes rameno spiklenecky mrkla na své věrné. „Můžeš s tím hýbat?“ „To nevím.“ „Zkusím to, kdyby to bolelo, zastav mě.“ Normální člověk by řekl něco jako au, to bolí, nebo by bolestí vyjekl, ne však Diana. Ta skočila bolestí Alexovi do náruče. „Au, au, au,“ usykávala. „Ty jsi ale drsnej. Ale někdy to není na škodu,“ mrkla na něj a Alex zrudnul. „Co se stalo?“ Erik s třídní dorazili teprve teď. „Zajímalo by mě, kde se tak zdrželi a hlavně čím,“ šeptla mi Sára a já se na ni zazubila. „Spadla, já nevím, neviděl jsem ji, jel jsem před ní, ale stěžuje si na kotník,“ řekl Alex Erikovi a k Dianinu velkému zklamání ji tam klidně nechal sedět v trávě a pobídl náš tým, abychom vyrazili. „Ale přeci nám nemůžou ujet,“ volala za námi naštvaně Diana. Nikdo ji však neposlouchal. Erik zahalekal na Alexe, že se sejdeme v Jesenici u rybníka, a být Alex v animovaném filmu, tutově by za ním zůstala žíznivá čára. Cesta, kterou nás Alex vedl, byla oproti té včerejší mnohem lepší. Většinou jsme ujížděli krajinou po rovných cestách, jen občas jsme museli vyšlápnout mírný kopec, ale ten skoro nestál za řeč. Projížděli jsme malebnými vesničkami i místy, která až bytostně potřebovala zvelebit. „Jé hele, Všetaty,“ ukazoval na ceduli vesnice, do které jsme právě přijížděli, Michal. „Myslíte, že existují i Všemámy?“ „Nebo Všetety,“ přidala se Sára. „Nebo Všestrejdy,“ smál se Robin. Než jsme vesnici projeli, napadlo nás asi tak deset dalších názvů, které
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276900