„Jsem si zapomněla klíče…“ řekne Alice starému pánovi s překrmeným, dýchavičným psem, když se nechává pustit do Tomova domu. První část plánu zafungovala ještě před 19.00. Snaží se zapamatovat si každý krok, vůni kamenného činžáku. Zvuk prosklených dveří, než se ustálí v původní podobě, třikrát hmitnou, Tá-ta-ta. Až sem za ním bude chodit, bude ji tento zvuk vítat. Jde Á-li-ce. Mine jeho byt, dotkne se alespoň kliky, konečky prstů políbí a zavře oči. Užívá si, jak moc něco cítí. Olga se pletla, má srdce, člověk bez srdce by to nevnímal. Ví, že by neměla, ale přiloží na jeho dveře tvář, zaslechne zvuk cinkání talířů. Je doma, ne víc než tři kroky od ní. Odchází nahoru, do posledního patra k půdě, kde žádný byt není a nikdo ji tam nebude rušit. Začíná navazovat oblečení na provázky, aby nějak vyplnila čas, než se setmí. Jde jí to pomalu, vzrušením se jí třesou ruce. Povídá si s Ním o tom, že se nemusí bát, že by na Něj snad zapomněla, až bude s Tomem a šťastná. Naopak, bude Mu děkovat a povídat si s Ním každý den. Alice umí čekat. S pohledem upřeným do zdi přemýšlí o tom, kolik dívek v její třídě již menstruuje, snaží se to vydedukovat na základě jejich druhotných pohlavních znaků. Kdyby měla víc času, založila by si spis o každé dívce ve třídě s kalendářem, kde by si značila dny jejich menstruací, vyhnula by se jim v období PMS, při ovulaci by s nimi bylo možné vycházet mnohem lépe, aspoň tak to psali v časopise v článku „Cyklická žena“. Tedy tohle by dělala, kdyby s nimi kamarádit chtěla. Potřebuje antikoncepci i k tomu, aby si řídila cyklus a mohla menstruovat, až bude Tom na koncertní šňůře. Nesnáší současný stav, kdy její tělo dělá tento proces zcela nahodile, bez ohledu na ni. Přemýšlí, jak se v dlouhodobých vztazích asi řeší menstruace, ale z toho jí je příliš úzko. A navíc Tom už to určitě řešil, oddechne si, bude vědět. Zapípání hodinek, je půlnoc. Alice s batohem plným věcí seběhne do třetího patra, přistoupí k oknu na chodbě, vytáhne
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276886
zauzlovanou mikinu navázanou na provázek a začne s ním pomalu, metodicky hýbat, mikina funguje jako kyvadlo. Těsně než dosáhne maximálního úhlu vychýlení od rovnovážné polohy, jej upustí, mikina s provázkem dopadne na Tomův balkon. Alice vytáhne další zamotaný balíček. Podaří se jí shodit na balkon deset z jedenácti balíčků, jen podprsenka skončí o balkon níž. Stejně jí už brzy nebude, až se jí po antikoncepci prsa zvětší o jednu až dvě velikosti. Lehne si na termomatku do spacáku na podestě u půdy. Vzduch u kamenné podlahy je chladný a je jemně cítit prachem. „God nat,“ popřeje dobrou noc Tomovi i Jemu. Je 7.00 ráno a Alice zvoní na Tomovy dveře. Není nervózní, že by ji poznal, všímal si při podepisování petice jen Julie, a navíc Alice změnila barvu vlasů. Ještě dvakrát zazvoní. Otevírá jí Tom, je rozcuchaný, jen v trenýrkách a tričku. Vidí za dveřmi hubenou holku s upřeným pohledem, které hádá maximálně jedenáct let. „Ano?“ „Nezlobte se, ale já nemám co na sebe, všechno moje oblečení spadlo k vám na balkon, přetrhly se šňůry na prádlo, všechny. Můžu dál?“ „Tak moment…“ poškrábe se na hlavě. Alice si všimne jeho lehkého pousmání. Má rád náhody a to, když se najednou stane něco nečekaného, co ho vyvede z míry, co ho rozhodí. „Alice mi spadla z nebe. Nebo tedy aspoň její prádlo,“ bude asi Tom vyprávět v rozhovorech a lidé se budou smát. Možná se i spontánně roztleskají a kamera zabere ji, sedící v publiku. Tomáš nakoukne na balkon, na kterém je kupa Alicina oblečení a změť provázků, zavrtí pobaveně hlavou a řekne Alici, ať jde dál. „Tak si to pojďte posbírat. Nebo pojď, si budem tykat, když jsme sousedi, ne?“ Mluví s Alicí jako s dítětem. Ta mu podá ruku a pevně ji stiskne. „Dobře, já jsem Alice.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276886
„Tomáš. Těšitel. Těší mě,“ pouští ji dovnitř. „Já se půjdu oblíct, jo, Alice, támhle je balkon.“ Alice kývne na souhlas. Tomáš se znovu pousměje, ta holka vypadá přesně jako děti z hororu. Vykulené oči, bledá pleť, nepřirozeně rudé vlasy. Baví ho divnost toho setkání. I to, že se ani nezeptá, zda se má zout a jde rovnou na balkon. Asi ji sem poslala máma, snažící se ji vést k dospělosti, možná na ni čeká za dveřmi. I jemu maminka na pískovišti říkala, ať se jde cizího pána zeptat, kolik je hodin. Vždy se z toho rozplakal. „Neser mě,“ řekla mu, protože nevěřila, že s dětmi se má mluvit jinak než s dospělými. Alice počká, až se za Tomem zavřou dveře, vytáhne odposlouchávací zařízení a vsune falešnou roztrojku do zásuvky, do ní pak zapojí lampu u stolku. Vyjde na balkon a sebere smotané oblečení do sportovní tašky. Dívá se do vnitrobloku, snaží se zapamatovat si každý detail toho, co vídává Tom. V zanedbaných truhlících je několik květináčů s uschlými bylinkami, v nich staré nacucané vajgly v různém stadiu rozkladu. Oboje bude zřejmě po Adéle, která tak ráda vařila a kouřila krabičku denně. Rozdrolí seschlé lístky tymiánu mezi prsty a přivoní k nim. Zavře za sebou dveře a sedne si v kuchyni ke stolu, kde stojí ananasový džus. Po ananasu prý sperma lépe chutná, zato po česneku či cibuli je nepoživatelné, proto jej asi Tom pije. Informace tohoto druhu si zřejmě předávají lidé z generace na generaci. Jen jí Jana ani Olga nic neřeknou, štěstí, že se o tom píše. Přichází Tom, má světle modrou košili a džíny. Když vidí Alici usazenou u stolu, tak se začne skoro smát. „Hotovo? Dáš si bonbon? Já sladký moc nemusím.“ „Ani čokoládu na vaření?“ řekne Alice, to přece říkal ve Vlastě v roce 2000. „Tu jedinou snesu.“ Alice si tedy bere bonbony tři, aby mu je pomohla sníst, což Toma pobaví, připadá si, jako kdyby mu tam seděl Tomáš Holý
100 Ukázka elektronické knihy