psané Einsteinem, a zaklapl za sebou dveře. Ocitl se na chodbě a ticho, které tady na něj řvalo, vypadalo všelijak, jen ne konejšivě. Napastovaná, šedě lesklá podlaha, noční bludičkové osvětlení s odstínem dozelena. Nikde ani noha a samozřejmě po každé straně chodby řada zavřených dveří. Za nimi dlouhé, zabarikádované osudy, vyšponované dnešním podvečerním zážitkem a následně utlumené medikací. Také i jeden čerst vě naplněný osud, zatížený dnes už archaickým způsobem usmrcení. Ale copak tady kolem bylo nezastaralého? Sám si uvědomil, že je ve věku, který se dá považovat za vstupní bránu ke stáří, protože mládí mu už dávno uteklo neznámo kam a neznámo kdy. Snažil se vžít do uvažování člověka, který možná chvilkově podlehl mamonu, zatoužil vlastnit Hanysovy hodinky, ale už fyzicky neměl na to, aby mu je sebral. Takový člověk musí použít hlavu, která všechno vymyslí, uvede do chodu a vyčká na výsledek. Podporučík dospěl k jednoduché úvaze, že starý člověk zákonitě musí použít starou metodu, která by i za rady Vacátka byla prakticky okamžitě odhalitelná. Ale přece jen – a ta myšlenka podporučíkovým uvažováním také zacloumala – žádné hodinky na světě nestojí za to, aby kvůli nim zemřel člověk. Jenže podporučík byl z Karviné a věděl o tom své. Čím dál více to tipoval na běžnou loupežnou vraždu. Tak rád by ji do svítání vyřešil, sepsal, během dvou dní odevzdal spis a vzal si volno, které stejně prospí. Instinkt s krabičkou od vzácného strojku RGM Tourbillon ho zdá se nezklamal. Limitovaná edice s číslem 33. Kolik podobných jich tady v Karviné, nebo vůbec v republice, běhá? Kolik stály a za kolik by se daly prodat někde v zastavárně poblíž proslulé a karvinské Osmistovky? Raději nepřemýšlet nad tím propastným rozdílem. Stejně ale v skrytu duše, sám pro sebe, připustil, že by na zápěstí aspoň chvíli potěžkal něco, co má odhadní cenu pěti jeho ročních platů. Už pro ten vytoužený a nedosažitelný pocit výjimečnosti. A ještě kdyby mu to říkalo „pane“. Nad pokušením mávl rukou, ale byl rád za chvilkové rozptýlení iluzí něčeho vznešenějšího, než byla jeho běžně otupující každodenní rutina. Promnul si strniště na bradě, až to zašustilo, a už asi po sto padesáté ten večer otevřel blok s poznámkami. Věděl, co v nich najde, ale chtěl si je jen upřesnit. Na seznamu nalezených osobních věcí hodinky nefigurovaly. Možná jen méně pečlivý technik udělal lidskou chybu, nevšiml si a možná je mrtvý pořád má u sebe. Teď už se to nedozví, zřízenci mu kupodivu nenechali své telefonní číslo a tahat kvůli tomu z lůžka krajského soudního lékaře se mu také nechtělo. Unaveně listoval dál až k seznamu lidí, se kterými hovořil. Nedozvěděl se nic, co by dál vyvracelo jeho podezření z prosté loupežné vraždy.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276862
Z úvah ho vyrušilo zazvonění telefonu v kapse. Pod látkou džínů znělo tlumeně, ale typ zvonění dával tušit, že se zase něco děje. Dispečink z centrálního pultu. Pobodání muže středního věku v ulici Makarenkova. Bylo to kousek od seniorského zámečku a podporučík věděl, že osazenstvo ulice absolutně nekoresponduje s odkazem muže, po kterém nese jméno. Odevzdaně potvrdil příjem informace, ale rozhodl se, že si ještě užije chvíli na ostrově klidu. Zastrčil telefon do kapsy, znovu nalistoval stránky s poznámkami a při čtení pomalu kráčel ke schodišti. Po několika krocích, kdy mu písmenka v nečitelném reji létala před očima, se na chvíli zastavil. Aby se zase zklidnil, unaveně se opřel o stěnu. Pravým ramenem tak zavadil o pověšený obrázek. Výtvor z dílny místních klientů, koláž v rámci art terapie, se lehce vysmekl z mělkého drátěného očka připevněného na zadní straně. Koláž tvořily keramické střepy, pečlivě nalepené na kus kartonu do podoby krtka v trávě. Všechno to bylo obarvené, nalakované, zarámované a teď i s rachotem spadlé. Podporučík sebou trhl, ale pak na zkrácených lýtkách udělal dřep právě tak hluboký, aby dosáhl na zázrakem nepoškozený artefakt. Znechucený svou vlastní nepozorností ho chtěl zavěsit na původní místo, ale využil příležitosti k dalšímu rozptýlení a celý výtvor si zběžně prohlédl ze všech úhlů. Přimhouřil oči, doostřil obraz a motiv se krásně vyloupl ze změti poskládaných úlomků. Dospěl k názoru, že krtek je v zeleném drnu víceméně vesele rozšlápnutý, což ovšem mohl být umělecký záměr. Jako známý ignorant všech uměleckých záměrů našel energii, aby se pousmál svému svojskému uchopení díla, a konečně se natáhl, aby ho vrátil na původní místo. Pak si všiml signatury v pravém dolním rohu a ta ho zaujala mnohem víc než karikatura samotného zahradního škůdce, povýšeného pohádkami na hrdinu dětských příběhů. Sice na nich také vyrostl, ale to už přece bylo dávno… Podpis černou tuší pod nalakovanou vrstvou byl lehce čitelný a jednoznačný. Helena Kroužilová.
Muži byl pan Továrník navýsost ukradený. Nic mu nebylo vzdálenější než jeho problémy s jednotlivými dceřinými společnostmi holdingu. Od matky dobře věděl, jak pan Továrník před lety ke štěstí přišel, však také matka vymyslela docela elegantní a pro orgány činné v trestním řízení nečitelný šmodrchanec firem, který začal kdesi na Kypru a končil v malém zámečku městečka Romanshorn ve Švýcarsku na břehu Bodamského jezera. Firmu založila a vlastnila mužova matka, o čemž on ovšem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276862
neměl tušení. Přes tuhle papírovou společnost mohl pan Továrník formou „půjček“ vyvádět peníze z holdingu a matce z toho zůstávalo „doma“ hezkých pět procent. Matka byla pro muže i tak neotřesitelným zdrojem inspirace. Měla instinkt a uměla se o sebe postarat. Stála za mnoha dalšími zajímavými obchody a papírově přitom v ničem nefigurovala. V mnohém mu ukázala směr a muž pak již vše dotáhl do zdárného konce. V něčem ji dokonce předčil – třeba v umění spontánní estetiky předem připravené eliminace člověka. Matka na dnešek domluvila tuhle schůzku, ba trvala na ní s úporností sobě vlastní. Muž nedokázal odmítnout. Pan Továrník měl s mužem dohodnout prodeje vzácných uměleckých děl, které během tučných podnikatelských let v aukcích nasbíral. Muž ale o umění zájem nejevil, ačkoli Kupka, Filla nebo Slavíček byla dobře prodejná jména. Věděl, že pan Továrník nutně potřebuje hotovost. Provozní cash. A mohl díla koupit za opravdu dobrou cenu. Jenže jeho skutečný plán se od toho matčina lišil. Chtěl jí konečně něco udělat natruc. Pobavit se. A hlavně dychtil vidět pana Továrníka na kolenou, s plnými kalhotami. Chtěl zažít, jak se samozvaný ostravský patriot třese strachy. A podařilo se mu toho dosáhnout. Pro muže to bylo něco mnohem lepšího než orgasmus. Byl to zážitek, na který do konce života nezapomene. Z dálky dozněly poslední slyšitelné tóny Továrníkova auta a muž v tmavém lese osaměl. Představoval si, jak se asi panu Továrníkovi sedí, v hnědém, měkkém a teplém. Pod fousem se pousmál, ale věděl, že nyní už zábava skončila, a bylo mu jedno, co na to řekne matka. Právě nastal čas stát se lopatkou božího mlýnu, který mele pomalu, ale důkladně. Ušklíbl se představě, že Bohu to s tím mletím přece jen trvá trochu déle a bude jen dobře, když tomu trochu dopomůže. Teď musí začít pracovat na definitivním odčinění otcovy smrti. Ne že by ho při představě odplaty braly nějaké emoce. Jen chtěl mít odškrtnutou kolonku „splněno“, než se vrátí nazpět do Jižní Ameriky, kde se mu přece jen žilo klidněji, bez obav, že ho i po těch letech a se změněnou vizáží někdo pozná. Muž si mezi vlhce dýchajícím stromovím Šilheřovického lesa v klidu rekapituloval stěžejní body svého plánu. Lumpíci už nemají kam uniknout, ale hlavně musí zůstat v přesvědčení absolutního bezpečí. Hlavní Lumpík, který to před téměř dvaceti lety s jeho otcem skoulel tak dokonale, až otec dostal infarkt a v kufru auta zemřel, se v nastávajících krajských volbách chystá na obhajobu postu hejtmana. Voliči nikdy ani zdaleka netušili, co za člověka ještě pořád sedí na obrovském toku peněz, od stolu rozhoduje o neskutečných částkách a přitom nezadržitelně bohatne, zcela mimo oficiální příjem. Nehledě na to, že hlavní Lumpík
99 Ukázka elektronické knihy