psané Einsteinem, a zaklapl za sebou dveře. Ocitl se na chodbě a ticho, které tady na něj řvalo, vypadalo všelijak, jen ne konejšivě. Napastovaná, šedě lesklá podlaha, noční bludičkové osvětlení s odstínem dozelena. Nikde ani noha a samozřejmě po každé straně chodby řada zavřených dveří. Za nimi dlouhé, zabarikádované osudy, vyšponované dnešním podvečerním zážitkem a následně utlumené medikací. Také i jeden čerst vě naplněný osud, zatížený dnes už archaickým způsobem usmrcení. Ale copak tady kolem bylo nezastaralého? Sám si uvědomil, že je ve věku, který se dá považovat za vstupní bránu ke stáří, protože mládí mu už dávno uteklo neznámo kam a neznámo kdy. Snažil se vžít do uvažování člověka, který možná chvilkově podlehl mamonu, zatoužil vlastnit Hanysovy hodinky, ale už fyzicky neměl na to, aby mu je sebral. Takový člověk musí použít hlavu, která všechno vymyslí, uvede do chodu a vyčká na výsledek. Podporučík dospěl k jednoduché úvaze, že starý člověk zákonitě musí použít starou metodu, která by i za rady Vacátka byla prakticky okamžitě odhalitelná. Ale přece jen – a ta myšlenka podporučíkovým uvažováním také zacloumala – žádné hodinky na světě nestojí za to, aby kvůli nim zemřel člověk. Jenže podporučík byl z Karviné a věděl o tom své. Čím dál více to tipoval na běžnou loupežnou vraždu. Tak rád by ji do svítání vyřešil, sepsal, během dvou dní odevzdal spis a vzal si volno, které stejně prospí. Instinkt s krabičkou od vzácného strojku RGM Tourbillon ho zdá se nezklamal. Limitovaná edice s číslem 33. Kolik podobných jich tady v Karviné, nebo vůbec v republice, běhá? Kolik stály a za kolik by se daly prodat někde v zastavárně poblíž proslulé a karvinské Osmistovky? Raději nepřemýšlet nad tím propastným rozdílem. Stejně ale v skrytu duše, sám pro sebe, připustil, že by na zápěstí aspoň chvíli potěžkal něco, co má odhadní cenu pěti jeho ročních platů. Už pro ten vytoužený a nedosažitelný pocit výjimečnosti. A ještě kdyby mu to říkalo „pane“. Nad pokušením mávl rukou, ale byl rád za chvilkové rozptýlení iluzí něčeho vznešenějšího, než byla jeho běžně otupující každodenní rutina. Promnul si strniště na bradě, až to zašustilo, a už asi po sto padesáté ten večer otevřel blok s poznámkami. Věděl, co v nich najde, ale chtěl si je jen upřesnit. Na seznamu nalezených osobních věcí hodinky nefigurovaly. Možná jen méně pečlivý technik udělal lidskou chybu, nevšiml si a možná je mrtvý pořád má u sebe. Teď už se to nedozví, zřízenci mu kupodivu nenechali své telefonní číslo a tahat kvůli tomu z lůžka krajského soudního lékaře se mu také nechtělo. Unaveně listoval dál až k seznamu lidí, se kterými hovořil. Nedozvěděl se nic, co by dál vyvracelo jeho podezření z prosté loupežné vraždy.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276862