pobřeží a pomohl generálovi Hillanovi, když se před třema rokama zkusili Durňani vylodit v Treenským přístavu. Můj otec tam tehdy byl jako generálův první pobočník.“ „To je všechno moc zajímavý a pěkný, holky…“ ušklíbla se Ruli. „Ale fakt netuším, jak by nám to mohlo pomoct. Nemůžeme si přece nakráčet do Tetragody a…“ „Pomůže nám to hodně. Teď víme, na koho se Sherzal zaměří příště,“ usadila ji Ara. „Nemluvě o tom, že my samy půjdeme na led…“ Každá novicka, když postoupila do okultní třídy, musela absolvovat hraničářský výcvik na ledu, takzvané ledočaření. Problém byl jen v tom detailu, že se skutečně jednalo o pobyt na ledu, ne pod ním. Nona si v tu chvíli vzpomněla na svého otce. Na jeho příběhy o výpravách do ledových tunelů. Ty nejhorší a nejděsivější z nich pocházely z dob, kdy se vydal prozkoumat podzemí šedého ledu. A když poprvé vyrazil do černého… Tehdy ho viděla naposledy. „Led pokrývá obrovské území a Lůje nás ani náhodou nevezme na černej. Tohle by bylo beznadějný, i kdyby to město náhodou neleželo na skýtrolský straně hor, což vsadím boty, že leží,“ ušklíbla se Darla znuděně. „Hele, pojďme raději prozkoumat nějaký další jeskyně, co?“ Nona se rozhlédla po shromážděných dívkách. „Máte ještě někdo něco dalšího…? Ne?“ Jula se kousla do rtu a popotáhla. „Myslela jsem, že vás to bude zajímat.“ Pak ale pokrčila rameny a nechala to plavat. Trvalo jim další půlhodinu, než došly na hranici území, které už prozkoumaly. Dostat se sem jim trvalo celý rok plný mapování slepých tunelů a průlezů příliš úzkých nebo nebezpečných, než aby jimi mohly pokračovat. Na několika
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276846
místech měly dokonce připevněná lana, kterými si pomáhaly při překonávání obzvlášť náročných výstupů. Nona přitom pořád doufala, že se jim podaří najít nějaký alternativní vstup do podzemí kláštera, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by oba jeskynní systémy byly propojené. „Miluju to tady dole,“ prohlásila Jula a zařadila se vedle Nony. Zrovna mířily dolů Jícnem, což byl dlouhý, pozvolna se svažující tunel ohlazený vodou do hladka, dost široký, aby tu mohly kráčet bok po boku. „Je tu takové ticho. Slyšíš jen kapání vody a zvuk vlastních kroků. A samozřejmě Darlino nadávání.“ Minuly vysoký, štíhlý stalagmit velmi explicitního tvaru. Nikdo nic neříkal, dokonce ani Ketti ne. I ji už začaly narážky na jeho podobu nudit, i když jimi ostatní oblažila snad desetkrát nebo dvanáctkrát. O kousek dál jim cestu zahradil třpytivý závoj z hustě kapající vody. Nona se nahrbila a rychle tím ledovým lijákem proběhla na druhou stranu. Následovalo pět ostrých zatáček, kdy tunel prudce stoupal, a pak skok přes puklinu, na jejímž dně ležely dvě kostry napůl pohřbené pod kamením. Jedna patřila dospělému jedinci a druhá byla dětská a i ve smrti se k sobě tulily. Na kameni pod nimi se rýsovala červenohnědá skvrna, která dost možná kdysi byla nožem. Noně bylo při pohledu na ty dva vždycky smutno. Za výstupem se ocitly u závalu, který musely přelézt a přitom se protáhnout proláklinou sotva půl metru vysokou. Pak se konečně dostaly ke srázu vysokému dobře dvacet metrů. Kdysi tu nejspíš byl vodopád, ale už dávno. Zbyla po něm jen kluzká, ohlazená stěna s minimem úchytů. Naštěstí ale nahoře bylo několik velkých balvanů, za které se jim podařilo zachytit hák s navázaným lanem. Sehnat dostatečně dlouhý provaz a vhodný hák jim trvalo týden, ale ty hodiny, než se
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276846
jim podařilo vyhodit je nahoru tak, aby se opravdu pevně zachytily, se jim zdály mnohem delší. Povedlo se to Darle snad na sedmdesátý pokus. Jakmile se ujistily, že lano drží, Ruli po něm coby nejlehčí z jejich skupiny vyšplhala a pevně ho uvázala. A právě nad tímhle výstupem naposledy skončily. Byla tam kruhová jeskyně plná bahna, odkud vedly do nitra hory celkem tři průchody. Teď tam stály Nona s Arou, Julou a Ruli znovu a po náročném výstupu lapaly po dechu, zatímco Ketti a Darla se pořád ještě škrábaly za nimi. „Chci se dostat pod klášter,“ prohlásila najednou Nona. Když si uvědomila, že to řekla nahlas, překvapeně zamrkala. To neměla v úmyslu. Na druhou stranu bylo dobré, že to konečně přiznala sobě i ostatním. Téměř tři roky věřila, že jediná cesta k pomstě na Yisht vede skrze trénink. Že se musí změnit ve smrtící zbraň, schopnou tu ženskou najít a zničit. Věděla, že ani jedno z toho nebude snadné. Říše byla velká a Yisht byla mistrem v umění ukrýt se tak, aby nebyla nalezena. A když náhodou něco selhalo a došlo na boj tváří v tvář, byla naprosto smrtící. Když se poprvé setkaly, měla Nona neuvěřitelné štěstí, a i tak téměř nepřežila. Jenže tohle všechno se teď změnilo a mohla za to ta mrcha Joeli. Její popichování totiž padlo na úrodnou půdu a nasadilo Noně brouka do hlavy. Možná se opravdu na místě Hessiny smrti ukrývá nějaký klíč, který jí v jejím úkolu pomůže. Něco, čeho si jeptišky nevšimly. Něco, co tam její přítelkyně nechala jen pro ni. Věděla, že je to málo pravděpodobné, že nejspíš doufá marně. Věděla, že by svoje kamarádky neměla vystavovat nebezpečí… ale Joelina slova jí pořád zněla v hlavě a hnala ji vpřed. To je pro tebe Hessino jméno vážně tak důležité? Zajímavé, protože ses nikdy nenamáhala navštívit
100 Ukázka elektronické knihy