„Co ti říkají jména Monika a Martina Charouzovy odnaproti, he?“ „Ty dvě sestry? Ta dvojčata?“ dělá ze sebe Arnošt mladší úplného blbce. Do Arnošta staršího jako když střelí: „Takže ty se budeš ještě přetvařovat a dělat ze mě vola, ty zmetku? Jak jsi s nimi prožil Vánoce? To se mi ani nepochlubíš?“ „A co jako, tati? Jaké Vánoce?“ tváří se nezdárný syn, jako by si úporně a marně snažil vzpomenout. „Však ty dobře víš, ty bejku – co jako! Dnes u mě byl jejich otec. Víš ty vůbec, co je nového?“ „No a co by mělo být nového – tak normálně, ne?“ „Já ti dám, že normálně! A to víš, ty hňupe, že jsou obě v jiném stavu? To je snad normální? Jsi snad nějaký arabský emír nebo turecký paša, aby sis mohl vydržovat harém? A vůbec, to sis nemohl dát pozor, ty-ty… Bože pomoz mi, protože já už pro toho hňupa blbého nemám žádný název!“ zařval podplukovník v záloze Arnošt starší, než nadobro oněměl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276833
„Když ono – ono to bylo tak nějak nečekaně a moc zprudka,“ koktá hned červený a hned zas na smrt bledý Arnošt druhý. „Jo ták – zprudka!“ vzpamatoval se domodra obarvený otec. „A vůbec – jak jste to vlastně dělali?“ pokračuje ve výslechu. „To s oběma najednou, jednu po druhé, nebo jak vlastně? Copak jste nějací králíci nebo co? Bože, mám já to doma kus debila,“ obrátil oči ke stropu, nad nímž tušil pomyslné nebe. „Víš, ono to šlo strašně rychle, tati…“ Táta se na svého potomka nevěřícně dívá, pak jenom kroutí hlavou a z jeho úst vychází něco, co se nápadně podobá sípotu přetopené parní lokomotivy. Mám ho seřezat jako koně, nebo mu mám závidět, napadlo Arnošta prvního, a pak se náhle a bez předchozího varování na celé kolo rozchechtal: „Tak to jsem teď zvědav, ty vole, pitomče a hňupe, co s tím uděláš a jak to vyřešíš! Už jsi na to starý dost. Proboha, vždyť jsou ty holky obě úplně stejné, jedna jako druhá! Jak je od sebe vůbec rozeznáš a kterou z nich si teď chceš vzít? To budete losovat nebo házet korunu? Vždyť si tě budou navzájem půjčovat ani o tom nebudeš vědět!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276833
Pak znovu pohlédl na svého potomka, jak tu stojí opět s rukama v kapsách jako zmoklá slepice, a znovu se rozesmál, až mu vhrkly slzy do očí. „Ale to ti povídám – ne aby tě napadlo hledat nějaké vytáčky nebo chtít utíkat od odpovědnosti! Co sis navařil, to si také sněz!“ vstal zprudka ze židle, vykročil ze dveří rovnou k blízké hospodě a bouchl přitom dveřmi tak silně, že ze stěny odpadl kus omítky. Na radu lékaře se ani jedna z obou sester svého těhotenství nevzdala. Obě stačily ještě před svým „termínem“ na poslední chvíli dostudovat gymnázium a také Arnošt mladší úspěšně dokončil školu. Martu, ani její sestru Moniku si nevzal. Nemohl, neboť mnohoženství u nás není povoleno. Obě slečny se později provdaly, přesto však zůstaly jeho doživotními přítelkyněmi, neboť – i když to zní naprosto neuvěřitelně – každá z nich porodila Arnoštovi krásná dvojčata. Měly to v rodině dědičné…
Ukázka elektronické knihy