„Ale já ho zbožňuju!“ Max měl na krajíčku. „Ale nemusíš ho samou láskou umuchlat. Musíme na něho pomalu,“ špitla Lila. „No tak, Maxíku, odneseme ho zpátky do tábora. Můžeš vzít ten ananas.“ Zpátky na mýtině Lila připravila pro lenochoda pelíšek z měkké trávy. Položila mládě na břicho, chvělo se jako osika, a podala mu ananas. „Chci ho pohladit,“ dožadoval se Max. „Ne,“ odmítla Lila a posadila se. „Necháme ho, aby se vzpamatoval.“ Lenochod se zachvěl. I Lila se zachvěla. Z celého těla jí sálala touha. V takových chvílích je asi nejlepší nechat člověka o samotě, usoudil Fred. Lidé ochromení náhlou záplavou citů jsou nepředvídatelní. Mohli by vás pokousat nebo se rozbrečet. A tak se stáhl a dal Lile prostor. Lenochod velice pomalu vylezl z pelechu a zamířil k Lile. Když dolezl k její botě, vyšplhal jí – tak pomalu, až měl Fred pocit, že slyší, jak se mu pod srstí napínají a stahují svaly – do klína. S podivným, trhavým půvabem se natáhl a uchopil do drápů ananas. Lila podle všeho ani nedýchala. Ale jako by z ní vyzařovalo světlo a dosahovalo až do džungle. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276789
Lenochod zápolil s ovocem, aby si mohl kousnout, ale Lila se ani nepohnula. Seděla, nehybná jako skála, a dívala se, jak se jí zvířátko pohodlně rozvaluje v klíně. Fredovi připadalo, že se pohybuje jako nenaolejovaný houpací kůň. Lila vzhlédla k ostatním. „V životě jsem žádného neviděla na vlastní oči,“ zašeptala. „Všichni mi vždycky říkali, že lenochodi jsou pomalí a hloupí. Ale podle mě jsou pomalí jen tak, jak je pomalý balet.“ Velice, velice pomalu položila lenochodovi prst na prsa. „Cítím jeho srdce. Bije mu rychle. Má jiný rytmus.“ Lenochod dožvýkal ananas. Vyšplhal po Lilině paži a pověsil se jí kolem krku, hlavu jí položil pod pravé ucho. Tichounce si odfrkl, až se Lile zavlnily vlasy. „Měli bychom ho pojmenovat,“ poznamenala Con. „Nikdy jsem nikomu žádné jméno nedala,“ přiznala Lila. Natočila krk, aby na lenochoda viděla. Pokoušel se jí velice pomalu žužlat ušní lalůček. „Nemáš žádného domácího mazlíčka?“ zeptal se Fred. U někoho, kdo byl očividně jako stvořený pro život po boku živých tvorů, mu to připadalo zvláštní. „Nikdy jsem žádného mít nesměla. V jednom kuse jsem maminku s tatínkem přemlouvala, jenže se hodně stěhují 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276789
kvůli práci a podle nich by to nebylo fér.“ Lila se zadívala na lenochoda. Přimhouřila oči. Její rty naznačily slovo. „Jak se bude jmenovat?“ chtěl vědět Max. „Musíš nám to říct! Nemůže to být tajemství.“ „Abacaxi,“ odpověděla. „Ano,“ opáčil Max panovačně. „To je dobré.“ „Jak jsi to říkala?“ zeptala se Con. „Abacaxi. To je portugalsky ananas,“ vysvětlila Lila. „Zkráceně Baca.“
104
Ukázka elektronické knihy