„Ale já ho zbožňuju!“ Max měl na krajíčku. „Ale nemusíš ho samou láskou umuchlat. Musíme na něho pomalu,“ špitla Lila. „No tak, Maxíku, odneseme ho zpátky do tábora. Můžeš vzít ten ananas.“ Zpátky na mýtině Lila připravila pro lenochoda pelíšek z měkké trávy. Položila mládě na břicho, chvělo se jako osika, a podala mu ananas. „Chci ho pohladit,“ dožadoval se Max. „Ne,“ odmítla Lila a posadila se. „Necháme ho, aby se vzpamatoval.“ Lenochod se zachvěl. I Lila se zachvěla. Z celého těla jí sálala touha. V takových chvílích je asi nejlepší nechat člověka o samotě, usoudil Fred. Lidé ochromení náhlou záplavou citů jsou nepředvídatelní. Mohli by vás pokousat nebo se rozbrečet. A tak se stáhl a dal Lile prostor. Lenochod velice pomalu vylezl z pelechu a zamířil k Lile. Když dolezl k její botě, vyšplhal jí – tak pomalu, až měl Fred pocit, že slyší, jak se mu pod srstí napínají a stahují svaly – do klína. S podivným, trhavým půvabem se natáhl a uchopil do drápů ananas. Lila podle všeho ani nedýchala. Ale jako by z ní vyzařovalo světlo a dosahovalo až do džungle. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276789