gaučem, motocyklem uprostřed místnosti a bezcenným obrazem, který namaloval šílenec. Může si vůbec žena jako ona dovolit vést výchovný monolog? Nebude to působit jako výsměch? „Lucie,“ odkašlala si Dita. „V určitém věku…“ začala koktavě, „člověk už musí… musí… odpovídat za svoje tyhlety… činy.“ Dcera na ni užasle hleděla. Dita si v duchu ironicky poblahopřála, protože pitoměji už ten úvod pojmout skutečně nemohla. „Nemáš horečku, mami?“ zněla odpověď. Dita zabloudila pohledem k hodinám. Za pět minut půlnoc. Tak to už by jí za okamžik mohly s mravokárným proslovem pomoci i Kostry v továrně. Sama si nebyla jista, zda by bez dechu naslouchala výchovnému monologu ženy středního věku sedící na skřípavé židli, z níž v jednom kuse padá čalouněný prostor pro zadek, zabalené do županu, který kdysi přivezl ze Sovětského svazu starý pan Hamáček, a dole na noze poškrábané potkanem. „Je ti třicet. Je čas dospět, Lucie,“ zachrčela Dita. „Asi nechci přesně vědět, co se stalo ve škole, ale když tě za to vyhodili, předpokládám, že… že…“ soukala ze sebe nešťastně. „Prý že jsem obtěžovala kluky,“ vyprskla Lucie. „Ale mami, to nebylo žádné obtěžování.“ „Kolik mu bylo?“ zanaříkala Dita. V duchu požádala Kostry v továrně o pomoc s komunikací. Sveřepě mlčely. Zřejmě i na umrlce byla tahle černá káva silná. „Sedmnáct.“ Dita vytřeštila oči. „Jenomže čas letí,“ zasmála se spokojeně Lucie, „a teďka už odmaturoval a je plnoletej. Dobrý, co?“ Ticho. Jen tikot hodin a pohrdavé pohledy Koster v továrně. Dita v duchu počítala do dvaceti a usilovně myslela na to, že výchovný monolog je třeba vést pevným, nikoli však zvýšeným hlasem. Ječení jako siréna součástí seriózních výchovných monologů nebývá. Dita aplikovala nádech a výdech. Nádech a výdech. „Myslíš, Lucie, že přijít o práci je legrace?“ houkla, reagujíc tak na dceřin rozzářený výraz. „Jsem tak zamilovaná, mami!“ Zmateně zauvažovala, zdali by už ale opravdu neměla začít kouřit. Lidé si tím řeší psychické problémy. Zapálí si třesoucí se rukou cigaretu. Hned je líp. „Lucie,“ zahuhlala, „od určitého věku se už člověk prostě musí chovat jako dospělý… člověk.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276780