patřím. Narodila jsem se v jedné zemi, dlouho jsem žila v jiné, a i když svou vlast miluju, samozřejmě, neznamená to, že nemůžu milovat i jinou zemi. Jistě, svět je svázaný pasy a vízy a povoleními k pobytu, ale to neznamená, že někdo může svévolně určovat, do které země já – nebo ty nebo kdokoli jiný – patříme. Ovšem, já vím, Indie a ty její kasty: když ses narodil jako zametač, celý systém bude usilovat o to, abys byl nadosmrti zametačem. A aby tvoje děti a jejich děti zůstaly zametači. Spousta lidí podlehne téhle představě a ostatně ani nemá jinou možnost. A takhle je to padesát let po tom, co byly kasty oficiálně zrušeny! Kasty, to byly – vlastně jsou – jen takové škatulky, bedýnky, do kterých tě zavřou, a když se z nich pokusíš vylézt, hned jsi podle nich rebel a hochštapler a oni se tě pokusí zdeptat a zabít. Ale pamatuj si: ani tobě, ani mně nemá nikdo právo diktovat, do který země nebo kasty nebo vesnice patříme. Patříme tam, kam chceme patřit. Můžeme dojít tam, kam chceme dojít, dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout. Možná ti to tak nepřipadá, jsi ještě malý a nemůžeš znát svět, ale věř mi, že je to tak. Někdy to není snadné, já vím, ale možné to jistojistě je. Chce to jen trochu zdravé rebelie. Ty to určitě dokážeš.“ Kluk mě pozorně sledoval hlubokýma černýma očima, spodní ret mu pomalu klesal a pod nosem se prodlužovala nudle. Potom se, stále ještě vestoje, podrbal pravou nohou na levém boku, nevěřícně 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276776