patřím. Narodila jsem se v jedné zemi, dlouho jsem žila v jiné, a i když svou vlast miluju, samozřejmě, neznamená to, že nemůžu milovat i jinou zemi. Jistě, svět je svázaný pasy a vízy a povoleními k pobytu, ale to neznamená, že někdo může svévolně určovat, do které země já – nebo ty nebo kdokoli jiný – patříme. Ovšem, já vím, Indie a ty její kasty: když ses narodil jako zametač, celý systém bude usilovat o to, abys byl nadosmrti zametačem. A aby tvoje děti a jejich děti zůstaly zametači. Spousta lidí podlehne téhle představě a ostatně ani nemá jinou možnost. A takhle je to padesát let po tom, co byly kasty oficiálně zrušeny! Kasty, to byly – vlastně jsou – jen takové škatulky, bedýnky, do kterých tě zavřou, a když se z nich pokusíš vylézt, hned jsi podle nich rebel a hochštapler a oni se tě pokusí zdeptat a zabít. Ale pamatuj si: ani tobě, ani mně nemá nikdo právo diktovat, do který země nebo kasty nebo vesnice patříme. Patříme tam, kam chceme patřit. Můžeme dojít tam, kam chceme dojít, dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout. Možná ti to tak nepřipadá, jsi ještě malý a nemůžeš znát svět, ale věř mi, že je to tak. Někdy to není snadné, já vím, ale možné to jistojistě je. Chce to jen trochu zdravé rebelie. Ty to určitě dokážeš.“ Kluk mě pozorně sledoval hlubokýma černýma očima, spodní ret mu pomalu klesal a pod nosem se prodlužovala nudle. Potom se, stále ještě vestoje, podrbal pravou nohou na levém boku, nevěřícně 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276776
zamrkal a trochu zmateně si ověřoval právě získanou informaci. „Pakistan? You belong Pakistan? Yes?“ Tohle bylo v roce 2000. Od té doby jsem poněkud přeorganizovala svůj pohled na věc. Pořád věřím, že každý z nás by měl mít právo najít si svou zemi, ve které chce žít, ale chápu i komplikace s tímhle právem spojené. Ze Spojeného království, kde já a můj přítel, původem z Nigérie, podle téhle patřící teorie vlastně taky nemáme co dělat, poskytujeme pomoc a informace Nigerijcům, kteří zůstávají ve své domovině, tedy v zemi, kam „patří“, ale rádi by zkusili štěstí v zahraničí. Tak jako mnoho, přemnoho lidí ze socialistického Československa mají i Afričané značně pomýlené představy, co je v emigraci čeká. Díky kombinaci finanční pomoci na vzdělání, na založení byznysu a tak dál a neustálého vysvětlování, jak to chodí v Anglii, se nám podařilo snížit počet lidí, kteří ve vidině lepší budoucnosti chodí pěšky přes Saharu a pak se v nafukovací loďce pouští přes moře, o mnoho stovek, možná dokonce několik tisíc. Zvěst, že v Londýně jezdím s taxíkem, odradila půlku čtvrti Benin City od pokusů získat vízum do Evropy. Ogidou se rozneslo, že ta Anglie musí být šíleně chudá země, když tam ženská musí jezdit s taxíkem. Můj drahý rád připomíná, že by nás xenofobové v Británii, Česku i jinde měli nosit na rukou, neboť úspěšně snižujeme počet takzvaných ekonomických migrantů. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276776
Ale to už odbočuju. Chci vlastně říct jen to, že patřím k lidem, kteří po většinu života porušují jakési vžité pravidlo, že člověk, když už se jednou někde narodil, by tam měl celý život zůstat. Zároveň uznávám, že tohle pravidlo má svůj praktický význam. Nemůžeme všichni pořád trajdat po světě. Ovšem pokud já po světě trajdám, bylo by ode mě pokrytecké žádat po jiných, aby netrajdali. A tak se, jak se svět čím dál víc globalizuje, za své trajdání čím dál víc stydím. Naše cesta do Norska ale sotva byla nějaká svévolná výprava za lepším životem. Po skoro půlročním plánování jsme se my, osm ženských, vesměs ve středním či pozdně středním věku, vypravily do jedné z nejdražších zemí světa, abychom spatřily polární záři a poklonily se Severu. Za pouhé čtyři dny jsme se hodlaly vrátit zpátky do Česka, tedy tam, kam většina z nás „patřila“. Sedm z nás duší, všech osm občanstvím. Vyrazily jsme dvanáctého března. Ano, v den, kdy se jak Česko, tak Norsko rozhodly zavést přísnou karanténu a v případě Česka navíc téměř neprodyšně uzavřít hranice. To se ovšem stalo až někdy kolem druhé hodiny odpoledne a my jsme to v jedenáct, když jsme nastupovaly do letadla, ještě nemohly tušit. Vím, že si to mé společnice po návratu do Česka vyžraly od sousedů, spolupracovníků i internetových trollů, kteří je obviňovali z nezodpovědnosti 106
Ukázka elektronické knihy