vznikl mimo naši planetu a nějak se dopravil na prebiotickou Zemi. Dnes tuto myšlenku, kterou počátkem minulého století navrhl známý fyzikální chemik Svante Arrhenius, bere vážně málokterý badatel, ačkoli měla podporu některých význačných vědců, včetně Francise Cricka. Největší překážkou panspermické hypotézy je, že problém abiogeneze – jak život vznikl z neživých počátků – vlastně neřeší, pouze jej přenáší na nějakou jinou neidentifikovanou oblast kosmu. Bez ohledu na místo zůstává otázka beze změny: jak vznikl život z neživota?
Historický a ahistorický přístup
Než se budeme otázkou vzniku života zabývat zevrubněji, musíme podotknout, že problematika má dvě velmi odlišné stránky – historickou a ahistorickou – a k plnému a uspokojivému řešení problému dospějeme pouze kombinací postřehů obou stran. Historický aspekt se snaží zodpovědět otázku jak: „Jak vznikl život?“ K tomu je potřeba rozluštit, jaké chemické události se na prebiotické Zemi skutečně odehrávaly: sledovat krok za krokem konkrétní chemickou cestu, která vede od neživých materiálů k nejjednoduššímu životu. Mezi klíčové otázky patří: z jakých molekulárních základních kamenů sestával raný život? Jaké převládaly reakční podmínky, jež umožnily formování základních stavebních kamenů, a když už se zformovaly, jaké byly klíčové mezikroky na dlouhé evoluční cestě od těchto kamenů k jednoduchému životu? Jak zanedlouho uvidíme, nejenže jsme při řešení těchto problémů nedospěli ke všeobecné shodě, ale jakékoli faktické znalosti o specifických podmínkách na prebiotické Zemi zůstávají silně neuspokojivé. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276764
Ahistorický aspekt řeší obecnější otázku proč: proč by měla jakákoli neživá hmota bez ohledu na svou strukturální identitu pokračovat v zesložiťování biologickým směrem a nakonec dospět k nějaké jednoduché formě života? Položme si tuto otázku ve smyslu identifikace hybné síly a snažme se proniknout k jádru věci stejně, jako se o to snažil Newton, když se ptal: „Proč jablka padají?“ Šlo by tento proces alespoň v principu vyvolat v celé řadě odlišných materiálů? Jaké fyzikálně-chemické principy by takovou výjimečnou chemickou přeměnu dokázaly objasnit? A lze se v souvislosti s poslední otázkou ptát, zda můžeme postoupit o krok dál a postulovat existenci „fyzikální“ hybné síly, která by nasměrovala neživou hmotu k zesložiťování biologickým směrem? Takto formulovaná otázka závisí na dalším předpokladu, a sice že vznik života nebyl zcela náhodnou událostí, ale přivodily jej známé fyzikálně-chemické síly. Tento předpoklad detailně probereme později. Ahistorický úhel pohledu se tedy nesoustředí na přesnou molekulární identitu příslušných neživých materiálů, ale pátrá po obecnostech – po kategoriích materiálů, které jsou pravděpodobně náchylné stát se životem, i po relevantních fyzikálně-chemických principech, jež tyto materiály přiměly stát se komplexními a daly vzniknout jednoduché formě života. Uvidíme, že i zde zůstává situace nejasná a značně kontroverzní. Vzhledem k nedostatku jakýchkoli informací o původu života bude nejlepší, když se pokusíme vyladit postřehy skýtané historickým i ahistorickým aspektem, abychom si o celé věci udělali co možná nejucelenější představu. Ještě než se však do toho pustíme, měli bychom si vyjasnit, jak spolu obě stránky souvisejí. Ukazuje se, že každý typ informace může sloužit jako prostředek k získání informací o typu jiném. Abychom ilustrovali, jak tato vzájemná provázanost 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276764
funguje, uveďme si jednoduchou fyzikální analogii – kámen, který se valí dolů po úbočí hory poté, co se uvolnil z původní pozice (řekněme, že v důsledku vodní eroze a seismické aktivity), se nakonec zastaví na úpatí kopce. Zde jsou historické a ahistorické aspekty fyzikální události snadno identifikovatelné. Historická otázka „jak“ by zněla: z jaké původní pozice začal kámen klesat a po jaké trajektorii se ubíral? V zásadě existuje velké množství možných startovních bodů, z nichž každý odpovídá velkému množství potenciálních trajektorií. Druhým úkolem – ahistorickou otázkou „proč“ – by bylo především zjistit, proč se kámen valil dolů, když už se jednou uvolnil. V případě valícího se kamene je odpověď na druhou otázku zřejmá – gravitační síla způsobuje, že všechny objekty na zemském povrchu mají sklon snižovat svou potenciální energii, pročež je fyzikální příčina, proč se se kamen valí z kopce, jasná. Povšimněte si, že odpověď na otázku „proč“ je formulována v rámci obecného zákona, nezávisle na konkrétní pozici kamene, povaze terénu a tak dále. Tato poměrně triviální analogie s valícím se kamenem skrývá důležité sdělení. Historická znalost a ahistorické porozumění se navzájem ovlivňují. Kupříkladu porozumění ahistorické stránce – podstatě fyzikální síly zodpovědné za pohyb kamene – výrazně napomáhá zodpovědět historickou otázku, totiž určit dráhu kamene. Díky znalosti gravitace můžeme s jistotou vyloučit, že se kámen vznášel a na konečné místo doplachtil vzduchem. Za úvahu stojí pouze ty dráhy, jež jsou konzistentní s působením gravitační síly. Vzájemné působení mezi historickými a ahistorickými aspekty funguje i obráceně. Představme si na moment, že s gravitačním zákonem nejsme obeznámeni. Získáním informací o trajektorii kamene bychom získali informace o obecných principech, 100
Ukázka elektronické knihy