ciální opoziční scéna, a to jak disidentské kruhy (Palouš 1993), tak stále širší vrstvy společnosti. Nicméně Československo se od většiny východoevropských zemí lišilo tím, že reformní komunistický proud neměl dostatečnou sílu, a především postrádal silné postavy ve svém čele (srov. Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 592–593). Od Polska či Maďarska se dále Československo lišilo faktickou bezvýznamností opozice – jakkoli byla stále aktivnější, její početní stavy zůstávaly výrazně nízké. Známost opozičních předáků, včetně Václava Havla, byla v širší společnosti minimální. Co se vztahu společnosti a politiky týče, nesl se konec osmdesátých let ve znamení eroze „společenské smlouvy“ (viz předchozí kapitolu), způsobené nevhodnou strukturou ekonomiky. Režim přestával být schopen naplnit rostoucí konzumní očekávání obyvatel. Tato očekávání, dostatečně naplňovaná ještě v sedmdesátých letech, byla v dalším desetiletí posilňována patrným růstem sociálního standardu v západní Evropě, obzvláště citlivě občany posuzovaným při srovnávání se sousedními zeměmi – Rakouskem a SRN.2 Od roku 1988 se postupně měnila podoba a strategie opozičních protirežimních proudů. Začaly vznikat nové organizace, vesměs se základem v mladé generaci. Ve srovnání se staršími organizacemi přetrvával důraz na obranu lidských a občanských práv, nicméně poprvé se objevuje sensu stricto politická argumentace, směřující ke změně režimu. Symbolem závěru komunistického panství se stalo petiční hnutí – ať už šlo o největší petiční akci, kterou podpořilo přes půl milionu lidí, v níž na konci roku 1987 žádal moravský katolík Augustin Navrátil náboženskou svobodu; či o petici Několik vět sepsanou Chartou 77 v červnu 1989 žádající propuštění politických vězňů a umožnění vzniku nezávislých hnutí, odborů a spolků (cca čtyřicet tisíc signatářů – což ale stále představovalo marginální podporu) (srov. Balík, Hanuš 2007: 60; Otáhal 1999). Přes to přese všechno sílícím opozičním projevům scházela až do listo2
Lze to doložit i dobovými výzkumy veřejného mínění; podle jednoho z nich dokonce více než polovina členů i funkcionářů KSČ nedůvěřovala stranickému a státnímu vedení (srov. Vaněk 1994: 22–24).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276763
padu 1989 společná organizační a politická platforma stejně jako protirežimní strategie (Měchýř 1999: 60–63; Suk 1997a: 9–11). Běh událostí a změnu společenské atmosféry nakonec urychlily události zahraniční – rychlý rozklad komunistických režimů v Polsku (srov. např. Dudek 2002: 32–80), Maďarsku a NDR (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 706–708). Klíčovou se ukázala masivní vlna východních Němců, prchajících do SRN, která zasáhla i Československo (konkrétně velvyslanectví SRN v Praze). Jednalo se nepochybně o důležitý moment s vlivem na změnu společenské atmosféry (Tůma 1999: 163).3
Listopadové události
Československo bylo ve středoevropském prostoru zajímavým příkladem země, v němž časově splývaly dvě etapy přechodu k demokracii – liberalizace a demokratizace.4 Jinými slovy – změně režimu nepředcházela žádná fáze významnějšího cíleného uvolňování. Výše zmíněné procesy byly daleko spíše znakem slábnutí starého režimu. V případě Československa lze přesto hovořit o úspěšném přechodu k demokracii; výsledkem se stala demokracie se zárukami. Jak vlastně celý proces probíhal? Hodně obecně řečeno – náhle a rychle. Zatímco v polovině listopadu 1989 představovalo Československo izolovaný nereformovaný ostrov ve střední Evropě, stačilo několik málo dnů, aby se tuzemský komunistický režim vnitřně zhroutil, vzdal moci. Rychlost jeho kapitulace, stejně jako rychlost emancipace společnosti připomíná pád domina. Spouštěcím momentem se stalo policejní potlačení oficiální (povolené) studentské demonstrace v Praze 17. listopadu 1989 3
4
Pro rozklad komunistického bloku srov. dále např. Durman 1998, pro československé mocenské reálie Suk 2004: 22–27, Vaněk 2006: 324–327. Liberalizace představuje počáteční etapu přechodu, v němž probíhají procesy typu otevření, přeformulování či přestavby, jež otevírají dosud politicky uzavřený prostor reformám. Jejím výrazným průvodním jevem je nestabilita. Na úspěšnou liberalizaci navazuje druhá fáze – demokratizace. Během ní dochází k budování demokratických institucí a prosazení demokratických pravidel hry (srov. Przeworski 1992, Dvořáková, Kunc 1994: 90).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276763
pořádané k padesátému výročí smrti studenta Jana Opletala, oběti nacistické perzekuce. Nešlo přitom o první podobný tvrdý policejní zákrok – první lze datovat do srpna 1988, další do ledna 1989. Stejně jako tehdy i 17. listopadu 1989 bylo mnoho demonstrujících studentů policií zbito. Zřejmě klíčovým rozdílem vedoucím k masové mobilizaci veřejnosti se stala fáma o údajném zabití jednoho studenta. Režim ji sice za dva dny vyvrátil, nicméně i tak byl její psychologický dopad mimořádný.5 Pobouření ze zásahu vedlo studenty k vyhlášení protestní stávky, k níž se vzápětí připojili i herci pražských divadel. Na vlně masových spontánních protestů vzniklo 19. listopadu 1989 Občanské fórum (OF), jehož ústřední postavou se stal disident Václav Havel. Do OF se záhy začlenily jak dosavadní opoziční iniciativy, tak řada lidí mimo disidentský okruh. Organizace OF byla silně decentralizovaná – místní občanská fóra vznikala i v malých obcích, v továrnách a úřadech, nicméně jejich vztah k centru, resp. vztah centra k nim byl minimální. Prakticky současně s OF vznikla na Slovensku „sesterská“ Veřejnost proti násilí (VPN). Začaly se konat statisícové demonstrace – nejprve pouze v Praze, posléze i v dalších velkých městech. Jejich vyvrcholením byla úspěšná dvouhodinová generální stávka 27. listopadu 1989, která potvrdila, že OF disponuje podporou veřejnosti (blíže srov. např. Suk 2003: 73–92). Atmosféra listopadových demonstrací v sobě obsahovala cosi z karnevalu (srov. Kenney 2003). Každopádně listopadové události 1989 se nesly v duchu spojenectví studentů a herců – neboli inteligence a umělců. Jde o dvě sociální skupiny s privilegovaným postavením v české národní obci již od časů národního obrození – a v tomto případě 5
Okolo událostí 17. listopadu se rychle vynořila celá řada otázek a domněnek, z nichž některé se pravděpodobně již nepodaří bez pochyb zodpovědět. K nejdiskutovanějším patřila nejistota ohledně toho, kdo byl původcem příkazu k brutálnímu postupu vůči demonstrantům na Národní třídě a zda se nejednalo o účelovou snahu diskreditovat některé komunistické funkcionáře. Podle jedné z interpretací mělo jít o pokus odstavit dosavadní vedení KSČ a dosadit místo něj nové, jednoznačně perestrojkově orientované. Gorbačovovo vedení či potažmo sovětská tajná policie (KGB) přitom měly dát k akci tichý souhlas. Žádnou z „teorií spiknutí“ se nicméně nepodařilo hodnověrně doložit (Bartuška 1990: 241–248).
100
Ukázka elektronické knihy