ciální opoziční scéna, a to jak disidentské kruhy (Palouš 1993), tak stále širší vrstvy společnosti. Nicméně Československo se od většiny východoevropských zemí lišilo tím, že reformní komunistický proud neměl dostatečnou sílu, a především postrádal silné postavy ve svém čele (srov. Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 592–593). Od Polska či Maďarska se dále Československo lišilo faktickou bezvýznamností opozice – jakkoli byla stále aktivnější, její početní stavy zůstávaly výrazně nízké. Známost opozičních předáků, včetně Václava Havla, byla v širší společnosti minimální. Co se vztahu společnosti a politiky týče, nesl se konec osmdesátých let ve znamení eroze „společenské smlouvy“ (viz předchozí kapitolu), způsobené nevhodnou strukturou ekonomiky. Režim přestával být schopen naplnit rostoucí konzumní očekávání obyvatel. Tato očekávání, dostatečně naplňovaná ještě v sedmdesátých letech, byla v dalším desetiletí posilňována patrným růstem sociálního standardu v západní Evropě, obzvláště citlivě občany posuzovaným při srovnávání se sousedními zeměmi – Rakouskem a SRN.2 Od roku 1988 se postupně měnila podoba a strategie opozičních protirežimních proudů. Začaly vznikat nové organizace, vesměs se základem v mladé generaci. Ve srovnání se staršími organizacemi přetrvával důraz na obranu lidských a občanských práv, nicméně poprvé se objevuje sensu stricto politická argumentace, směřující ke změně režimu. Symbolem závěru komunistického panství se stalo petiční hnutí – ať už šlo o největší petiční akci, kterou podpořilo přes půl milionu lidí, v níž na konci roku 1987 žádal moravský katolík Augustin Navrátil náboženskou svobodu; či o petici Několik vět sepsanou Chartou 77 v červnu 1989 žádající propuštění politických vězňů a umožnění vzniku nezávislých hnutí, odborů a spolků (cca čtyřicet tisíc signatářů – což ale stále představovalo marginální podporu) (srov. Balík, Hanuš 2007: 60; Otáhal 1999). Přes to přese všechno sílícím opozičním projevům scházela až do listo2
Lze to doložit i dobovými výzkumy veřejného mínění; podle jednoho z nich dokonce více než polovina členů i funkcionářů KSČ nedůvěřovala stranickému a státnímu vedení (srov. Vaněk 1994: 22–24).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276763