Oukej, tohle bude ještě depresivní. Kluk s holkou seděj na koze na řezání dříví a cpou se tatrank… To je on. Teď, když ho mám před sebou na fotce, je to jasný jako po lední slunce. Tu holku si matně vybavuju, jo, jméno netuším, ale byla tam. A ten kluk je zaručeně ten, co skončil v potoce. Má na sobě i stejný triko. Možná tu fotku pořídili ve stejnej den… Ale mohl by to bejt Ne‑Alex? Tenhle klučina? Těžko říct, sakra, na tý fotce mu je asi osm, co já vím, co z něj mohlo vyrůst za deset let. Viděli jste někdy, jak dneska vypadá ten kluk, co hrál Nevilla Longbottoma? Ale jestli to není Ne‑Alex, tak jak by mohl vědět o včerejším ránu? A jestli to je on… tak jak ví, že jsem byla ve Fatalu? Chm. Možná jsou ve skutečnosti dva. Možná dali tenhle grandiózní fórek dohromady společně, ať už z jakýhokoli důvo… Debí sebou na posteli neklidně zavrtí a otevře oči. „Mchmmmchmmm…“ „Dobrý ráno,“ špitnu. „Chmmmrm,“ zamručí ochraptěle a chvíli po mně těká ro zespalýma očima. „Ty… ty máš teda ránu…“ Zasměju se. „Jo. Moc jsem toho dneska nenaspala.“ „Hm, o tom mi povídej,“ zašklebí se, ale vzápětí se dávivě rozkašle. „Chceš napít? Mají tu někde vodu?“ „To je dobrý, to… to přejde.“ Chvíli ji nejistě sleduju, jak kašle do polštáře. Pak se mi v hla vě rozsvítí a vytáhnu z batohu svůj nesmělej pokus o přátelský gesto (což je obor, ve kterým Debí exceluje a já propadám, tak že veškerá nesmělost je po právu namístě).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276754