Oukej, tohle bude ještě depresivní. Kluk s holkou seděj na koze na řezání dříví a cpou se tatrank… To je on. Teď, když ho mám před sebou na fotce, je to jasný jako po lední slunce. Tu holku si matně vybavuju, jo, jméno netuším, ale byla tam. A ten kluk je zaručeně ten, co skončil v potoce. Má na sobě i stejný triko. Možná tu fotku pořídili ve stejnej den… Ale mohl by to bejt Ne‑Alex? Tenhle klučina? Těžko říct, sakra, na tý fotce mu je asi osm, co já vím, co z něj mohlo vyrůst za deset let. Viděli jste někdy, jak dneska vypadá ten kluk, co hrál Nevilla Longbottoma? Ale jestli to není Ne‑Alex, tak jak by mohl vědět o včerejším ránu? A jestli to je on… tak jak ví, že jsem byla ve Fatalu? Chm. Možná jsou ve skutečnosti dva. Možná dali tenhle grandiózní fórek dohromady společně, ať už z jakýhokoli důvo… Debí sebou na posteli neklidně zavrtí a otevře oči. „Mchmmmchmmm…“ „Dobrý ráno,“ špitnu. „Chmmmrm,“ zamručí ochraptěle a chvíli po mně těká ro zespalýma očima. „Ty… ty máš teda ránu…“ Zasměju se. „Jo. Moc jsem toho dneska nenaspala.“ „Hm, o tom mi povídej,“ zašklebí se, ale vzápětí se dávivě rozkašle. „Chceš napít? Mají tu někde vodu?“ „To je dobrý, to… to přejde.“ Chvíli ji nejistě sleduju, jak kašle do polštáře. Pak se mi v hla vě rozsvítí a vytáhnu z batohu svůj nesmělej pokus o přátelský gesto (což je obor, ve kterým Debí exceluje a já propadám, tak že veškerá nesmělost je po právu namístě).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276754
„Hele, kdo tě se mnou přišel navštívit,“ řeknu a posadím na stolek vedle její postele gumovou kachničku. Namalovanej účes má trochu rozmazanej od vody a přes hruď přelepenou nahru bo ustřiženou náplast, ale Debí ji i tak okamžitě pozná: „Ryan Gooseling!“ usměje se doširoka a divže se nerozkašle nanovo. „Kdo by to byl řekl, přežil to,“ přikývnu. „Ducktor House ho měl na operačním sále v koupelně celý ráno, ale vykřesal se z toho. A vsadím se, že jen co bude moct svědčit, poví nám o Jac ku Rozkachňovačovi něco móóóc zajímavýho…“ Debí svítí jako lampion. „Jseš zlato, Lenny.“ „Není zač. Je to i pro jeho dobro. Jestli se mu odchlípne ta náplast, aspoň bude v opravdový nemocnici se spoustou opravdovejch doktorů, který uměj jednat v krizovejch situacích.“ Chy tím Debí za ruku. „Co ty? Je to lepší než ráno?“ „Uhhh… Tak nějak?“ Mrkne na stojan s kapačkou vedle svo jí postele. „Něčím mě dopujou, aby se mi nemotala hlava. Což je fajn. Jen jsem taková… zblblá.“ Jako by mi to chtěla dokázat, připitoměle se zaculí. „Doktor říkal, že se s tou otravou moje tělo vypořádá samo, jen to bude chtít ještě trochu klidu. Prý že mě nejspíš pustí domů až po víkendu.“ „Možná bys tu radši měla zůstat i dýl, pro jistotu.“ „Ale kušuj. Víš, jak tu vařej? Mám za sebou jeden oběd a už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu.“ „Jo, ale… ty tři ostatní…“ „Žádnej strach, Lenny. Nebudu čtvrtá.“ Nemotorně se na po steli posadí o trochu výš. „Hele, poslechni, to, cos ráno psala o Dušanovi…“ „Mhm.“ „To jako fakt?“ Pousměju se. „Jo. Jako fakt.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276754
Vypoulí oči, napůl pobavením, napůl úžasem. „Jakože to Dušan mě vytáhnul ven, jo?“ „Tak nemusel přitom navazovat oční kontakt, viď, bylo to pro něj asi jednodušší než ti na chodbě popřát dobrý ráno…“ „Ty jseš blbá,“ zasměje se — a vzápětí na to naváže dalším záchvatem kašle. Omluvně zvednu ruce. „Ne, vážně. Zachránil ti život.“ Naoko zamyšleně se zamračím. „Což z něj nejspíš dělá něco jako tvýho rytíře na bílým koni, takže se obávám, naše drahá princezno v nesnázích, že máš teď společností diktovanou povinnost se od něj nechat vytáhnout na kafe.“ „Myslíš mnoho po sobě následujících kafí?“ zašklebí se. „Myslím, že bude zázrak, jestli se odhodlá vůbec k tomu prvnímu.“ Koutky úst jí zůstanou nahoře. Jasně že zůstanou. Na co ji nýho Debí čeká celej svůj život než na rytíře na bílým koni. Co na tom, že je to autista. Eh, vytáhnul ji z hořícího baráku, jasně že co na tom, že je to autista. Debí se mezitím do třetice rozkašle do polštáře. „Skočím ti pro nějakou vodu, jo?“ „Po… uh, počkej, půjdu… s tebou.“ „No to zrovna. Lež, hned jsem zpátky.“ „Lenny, víš, co je blbý na tvým vztahu s tvojí mámou?“ dloub ne si. „Že kvůli němu ztrácíš nárok na to, jakkoli uplatňovat vlastní rádoby mateřskou autoritu.“ Posadí se na posteli. „Tak že sundej nohy z toho vozíku a jedem. Můžeš mi dělat šoféra.“
* Nesnáším nemocnice, mimochodem. Ne že bych si snad doopravdy myslela, že každá sestřička, která o mě na chodbě 100
Ukázka elektronické knihy