A ještě jeden člověk s nimi tenkrát byl, bývalý mariňák, co se živil jako profesionální badatel nebo tak něco. Měli namířeno doprostřed pustiny a navíc si tam nahoře musí člověk dávat pozor na lední medvědy. Archeologové se vyznají v lecčem, ale střílet se každopádně neučíme a není od věci mít s sebou někoho, kdo to umí, a navíc se vyzná v navigaci, v táboření na sněhu a vůbec věcech kolem přežití. Jenže z ničeho nic se všichni ztratili. Byli vysílačkou ve spojení s nedalekou výzkumnou stanicí, ale jednoho dne přestali odpovídat a víckrát o nich nikdo neslyšel. Zuřila tou dobou nějaká sněhová vánice, ale nic až tak mimořádného. Záchranná výprava našla jejich poslední tábor víceméně neporušený, jen zásoby sežrali medvědi, ale po lidech nenašli jedinou stopu. A to je asi tak všechno, co ti o tom můžu povědět.“ „Dobře,“ přikývl Will. „Děkuju. A prosím vás, ten novinář,“ zastavil se ještě u dveří. „Říkal jste, že se zajímal zejména o jednoho z těch lidí. Kdo to byl?“ „Ten polární dobrodruh, jmenoval se Parry.“ „Jak vypadal? Ten novinář, myslím.“ „Proč se ptáš?“ „Protože…“ žádný přesvědčivý důvod Willa nenapadal. „Ani nevím. Jen tak.“ „Vysoký blonďák, jestli si dobře vzpomínám. Hodně světlé vlasy měl.“ „Dobře, děkuju.“ Will se obrátil k odchodu. Muž ho mlčky sledoval a maličko vraštil čelo. Will si všiml, že sahá po telefonu, a spěšně vyšel z budovy. Až venku si uvědomil, že se chvěje. Ten takzvaný novinář byl jedním z mužů, který přišli do jeho domu, vysoký muž s tak světlými vlasy, že se zdálo, jako by neměl obočí ani řasy. Nebyl to ten, kterého Will shodil ze schodů, byl to ten druhý, ten, co se objevil ve dveřích obývacího pokoje právě ve chvíli, kdy Will sbíhal dolů a přeskakoval ležící tělo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276717
Ale novinář to nebyl ani zdaleka. Nedaleko od Archeologického ústavu se nacházelo velké muzeum. Will vešel dovnitř s notesem v ruce, jako by pracoval na školním projektu, a posadil se v galerii plné obrazů. Celý se třásl a zvedal se mu žaludek, protože teprve teď na něj začalo doléhat vědomí, že zabil člověka, že je vrah. Až dosud si tuhle myšlenku nepřipouštěl, ale déle už jí nedokázal vzdorovat. Připravil toho člověka o život. Seděl bez hnutí snad půl hodiny a byla to nejhorší půlhodina, jakou kdy zažil. Lidé přicházeli a odcházeli, prohlíželi si obrazy, tiše spolu rozmlouvali a jeho si nevšímali. V jednu chvíli se ve dveřích zastavil s rukama za zády jeden z dozorců a trvalo několik minut, než pokračoval v obchůzce, a Will se celou tu dobu těžce potýkal se strašlivou představou svého činu, aniž pohnul jediným svalem. Jen postupně se mu vracel klid. Bránil přece svoji matku. Ti dva jí naháněli strach, s ohledem na její stav by se dokonce dalo mluvit o zastrašování. Měl právo bránit svůj domov. Jeho otec by mu to nepochybně schválil. Zachoval se, jak se zachoval, protože to bylo správné. Musel jim přece zabránit, aby ukradli ten zelený penál. Udělal to proto, aby našel vlastního otce, a na to měl plné právo. Vybavily se mu všechny dětinské hry, ve kterých se s otcem navzájem zachraňovali z lavin a společně odolávali pirátům. Teď zažívá něco podobného doopravdy. „Já tě najdu,“ umiňoval si v duchu. „Když mi jen trochu pomůžeš, najdu tě, postaráme se o maminku spolu a všechno bude v pořádku.“ Přinejmenším teď našel místo, kde se mohl schovat, místo natolik odlehlé, že nikoho nenapadne, aby ho tam hledal. A měl tam bezpečně uložené i ty papíry ze zeleného pouzdra, které si ještě neměl kdy přečíst; čekaly na něj pod matrací v Cittàgazze. Všiml si, že lidé teď začínají přecházet ráznějšími kroky a všichni mířili stejným směrem. Odcházeli k východu, protože jim zřízenec oznámil, že muzeum za deset minut zavírá. Will se zvedl a vyšel ven spolu s ostatními. Došel na hlavní ulici, kde měl kancelář advokát, se kterým 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276717
prve telefonoval, a chvíli zvažoval, jestli ho nemá přece jen navštívit, i když se tomu původně bránil. Připadalo mu, když spolu předtím mluvili, že by mu ten muž opravdu rád pomohl. Užuž se chystal přejít přes ulici a vejít do domu, když se zarazil. Z auta právě vystupoval ten vysoký muž s bledým obočím. Will se vmžiku obrátil a jako by nic se zahleděl do výkladní skříně sousedního klenotnictví. V odrazu ve skle viděl, jak se muž rozhlédl, upravil si uzel na kravatě a vešel do advokátovy kanceláře. Jakmile zmizel ve dveřích, obrátil se Will k odchodu. Srdce mu tlouklo jako zvon. Nemůže se spolehnout vůbec na nikoho. Zamířil k univerzitní knihovně, rozhodnutý počkat tu na Lyru.
100 Ukázka elektronické knihy