Kunderovy básně z Mladých archů žádnou hvězdnou básnickou dráhu nepředznamenávají. Mají daleko k Rimbaudovi, Lermontovovi, Keatsovi či Shelleymu, s nimiž Kundera srovnává svého Jaromila v románu Život je jinde. Nevím, kdy si své moderní básně z mládí naposledy četl a nakolik mu sloužila paměť, když se v roce 1966 ohlížel za svou ranou tvorbou, ale v rozhovoru s A. J. Liehmem své první poetické pokusy přeceňuje dosti nestydatě: „Mé první básničky byly asi o hodně lepší než ty, co jsem později vydával, visely někde mezi surrealismem a poezií, jak ji tenkrát dělala Skupina 42, Blatný, Kainar, Kolář. Tyhle tři básníky jsem měl moc rád.“15 Na podzim roku 1948, když Koncový příběh vyšel, však už Milan Kundera nechal Brno za sebou. Odjel na vysokou školu do Prahy, kde se v příštích letech zamiluje do Moniky Gajdošové – slovenská dramaturgyně a zapálená stalinistka je o šest let starší než Kundera, snad proto udělá z rozechvělého básníka muže.
15
A. J. Liehm: Generace, Praha, Československý spisovatel 1990, str. 52.
102
po kor2__konec 888 kundera.indd 102
3.6.2020 16:05:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276713
DÍL DRUHÝ
BÁSNÍK A STALINISTA (PRAHA)
po kor2__konec 888 kundera.indd 103
3.6.2020 16:05:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276713
REVOLUCIONÁŘ NA STUDIÍCH Po střední škole je pro mladého intelektuála vysoká škola vysvobozením. Milan Kundera obrací nový list, v Praze si nikdo nepamatuje, jak ho ponižoval tělocvikář, všem okamžitě dochází jeho suchá ironie a nové spolužáky bytostně zajímá, co četl a co mu z toho naprosto jasně vyplývá. V Brně ho každý znal a kdejaká ulice tam byla podminovaná vzpomínkami nebo zabarikádovaná hanbou, v Praze je anonymní a skoro všechno je tu nové, i když někoho tu přece jen má: do Prahy se v létě roku 1948 přestěhovala i Věra Divišová. Divišová žije zase doma u rodičů a sama chodí na vysokou školu, a tak si platoničtí milenci, jejichž vztah se pomalu mění v přátelství, dávají schůzky v kavárně Slavia: „On na mě čekal, když jsem přišla pozdě. Rázoval tady pod okny po chodníku. V Praze jsme tehdy ani jeden moc lidí neznali.“1 Nevídají se však příliš často, rok 1948 je čas revoluce, zuří třídní boj, zastavují se časopisy, nastupuje cenzura, probíhají čistky v armádě a policii a brzy se bude stejným způsobem kádrovat na vysokých školách. Na podzim roku 1948 se na Karlově univerzitě v Praze již profesoři bojí studentů, z nichž někteří chodí na přednášky, jen aby si zapisovali jejich „reakční“ výroky. Stejnou službu revoluci koná i básník Jaromil v románu Život je jinde: „Na českých vysokých školách byli v prvních letech po roce 1948 komunističtí profesoři v menšině. Měla-li revoluce zajistit vliv nad univerzitou, musila dát moc studentům. Jaromil pracoval ve fakultní organizaci svazu mládeže a přisedal při zkouškách. Pak referoval politickému výboru školy, jak profesor zkoušel, jaké kladl otázky a jaké má názory, takže pravou zkoušku prodělával spíš zkoušející než zkoušený.“2 Mladý Milan Kundera byl přesvědčený stalinista a je pravděpodobné, že na vysoké škole se z něj stejně jako z jeho Jaromila stal „nekompromisní funkcionář, který svými zprávami zasahoval do osudu dospělých“. Lehké to tehdy nebylo ani pro Jaromila, neboť i on procházel zkouškou, když 1 2
Rozhovor s Věrou Divišovou-Bezručkovou, 25. 11. 2015 v kavárně Slavia v Praze. Milan Kundera: Život je jinde, Brno, Atlantis 2016, str. 189.
105
po kor2__konec 888 kundera.indd 105
3.6.2020 16:05:10
Ukázka elektronické knihy