„To je od tebe velmi statečné, Roso,“ řekl Piškot. „Ode mě?“ podivil se Rosol. „Já měl na mysli spíš někoho menší postavy, kdo bude patrně cestovat rychleji.“ „Podle mě to takhle nefunguje,“ prohlásil Piškot. „A pokud ano, byl by nejspíš vhodnější někdo s vyšší postavou.“ „Jak to?“ nechápal Rosol. „Větší váha by zabránila tomu, aby se ten stroj rozkmital.“ „Ty máš dojem, že stroj kmitá v čase tam a zpátky?“ „Mohl by. To nevíš.“ Rosol musel připustit, že to skutečně neví. „Mohli bychom jít oba,“ navrhl Piškot. „Oba?“ podivil se Rosol. „Není tam dost místa.“ „Mohl bych ti sedět na klíně,“ vysvětlil Piškot. „Na klíně mi v žádném případě sedět nebudeš,“ prohlásil Rosol. „To, že Pechovi seděla na klíně jeho římská dáma, ještě neznamená, že se svět pomátl. Budu dělat, žes to nikdy nevyslovil.“ „Hluboce se omlouvám, Roso,“ řekl Piškot. „Omluva přijata,“ opáčil Rosol. Piškot nějakou chvíli zkoumal tkaničky u svých bot. „Stejně na nějakém sezení na klíně nesejde,“ řekl pak, „protože ani jeden z nás neumí s tím strojem zacházet.“ Rosol ten argument zahnal mávnutím ruky, jako by to byla ospalá vosa. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276694
„Pche. Na tom nemůže být nic těžkého. Starouš Pech na to přišel, a on není zrovna hlava otevřená.“ „Pravda,“ přisvědčil Piškot. „Nanejvýš pootevřená.“ „Tak jdeme, Piškote,“ vyzval ho Rosol. „Nemáme času nazbyt. Dřív nebo později Pech vezme to svoje římské děvče domů, a kdo ví, jestli se vrátí. Možná máme jedinou příležitost ten stroj času využít.“ Proplížili se kolem ředitelovy kanceláře, hlavním vchodem ven a sunuli se podél průčelí, až dospěli k nároží, odkud uviděli kolnu na druhé straně sportoviště. „Musíme se pohybovat vyšší rychlostí než obvykle,“ upozornil Piškota Rosol. „Zvládneš to?“ „Snad ano,“ dodával si odvahy Piškot. Oba se pustili do ostrého klusu a trvalo téměř celou minutu, než se zastavili, zlomení v pase, a zoufale lapali po dechu. „Už… nemůžu… dál,“ hekal Piškot. „Nech mě tu. Zůstanu tady a o samotě zemřu.“ „Nesmysl, Piškote… kamaráde… zlatá,“ hekal Rosol. „Zemřeme… společně…“ „Vy dva!“ zaburácel čísi hlas. Znělo to, jako když v tunelu exploduje slon. 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276694
Rosol a Piškot se otočili a uviděli, že k nim rázuje pan Drtikol. „Co děláte před polednem na spodním hřišti?“ Rosol a Piškot hledali ve tváři toho druhého nějaké vodítko, jak by se ta otázka asi dala zodpovědět, ale nic použitelného nenacházeli. „No tak?“ zahřímal učitel. „Šli jsme si zaběhat,“ prohlásil Piškot a překvapil tím sám sebe skoro tolik jako Rosola. „Zaběhat?“ zopakoval pan Drtikol. „Vy?“ „Ano, pane učiteli,“ řekl Piškot. „My… my… my… bychom chtěli být zdatnější, pane učiteli.“ „Opravdu?“ žasl tělocvikář. „A k čemu by to mělo být?“ „Ano,“ přidal se Rosol. „Připomeň mi to, Piškote.“ „Protože… protože… protože jsme se rozhodli zúčastnit každoročního závodu v přespolním běhu do vrchu, pane učiteli.“ Pan Drtikol na Piškota poměrně dlouho zíral, pak si dal ruce v bok a propukl v děsivě rozjařený smích. „No tak to je vynikající zpráva,“ prohlásil, když se uklidnil. „Hned vás napíšu na seznam. A pusťte se do trénování, hoši. Budete to potřebovat! Kdo doběhne poslední, musí si to zopakovat celé od začátku!“ Učitel se zvolna vydal ke škole. Rosol propaloval Piš kota pohledem. Vydržel to nemalou chvíli a pak ještě nějaký čas přidal. 107
Ukázka elektronické knihy