„To je od tebe velmi statečné, Roso,“ řekl Piškot. „Ode mě?“ podivil se Rosol. „Já měl na mysli spíš někoho menší postavy, kdo bude patrně cestovat rychleji.“ „Podle mě to takhle nefunguje,“ prohlásil Piškot. „A pokud ano, byl by nejspíš vhodnější někdo s vyšší postavou.“ „Jak to?“ nechápal Rosol. „Větší váha by zabránila tomu, aby se ten stroj rozkmital.“ „Ty máš dojem, že stroj kmitá v čase tam a zpátky?“ „Mohl by. To nevíš.“ Rosol musel připustit, že to skutečně neví. „Mohli bychom jít oba,“ navrhl Piškot. „Oba?“ podivil se Rosol. „Není tam dost místa.“ „Mohl bych ti sedět na klíně,“ vysvětlil Piškot. „Na klíně mi v žádném případě sedět nebudeš,“ prohlásil Rosol. „To, že Pechovi seděla na klíně jeho římská dáma, ještě neznamená, že se svět pomátl. Budu dělat, žes to nikdy nevyslovil.“ „Hluboce se omlouvám, Roso,“ řekl Piškot. „Omluva přijata,“ opáčil Rosol. Piškot nějakou chvíli zkoumal tkaničky u svých bot. „Stejně na nějakém sezení na klíně nesejde,“ řekl pak, „protože ani jeden z nás neumí s tím strojem zacházet.“ Rosol ten argument zahnal mávnutím ruky, jako by to byla ospalá vosa. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276694