Kapitola PATNÁCTÁ
Lucka a tma „Dobrý den,“ pozdravila Lucka a málem už dodala: Jak vám mohu pomoci? Věděla ale, že pán v buřince si sem nepřišel pro pomoc. Už ho jednou viděla – byl to ten s narudlým, vzteklým obličejem v příliš těsném svrch níku, který se snažil vyhnat malého chlapce z oddělení astrofyziky, ještě než se Lucka oficiálně stala knihovnicí. Rozbušilo se jí srdce a chvíli měla chuť utéct od infor mačního pultu. Ale ne, nedovolí přece tomu pánovi, aby ji tak vystrašil. A tak místo toho promluvila úplně klidně, hrdá, že se jí ani trochu netřese hlas: „Co ode mě chcete?“ Muž se na ni přes informační pult zamračil. „Chci si stěžovat.“ Jeho hlas zněl tak nějak mokře a těžce. „Tohle není oddělení stížností,“ odpověděla Lucka. „Do oddělení stížností musíte jít dolů po schodech, přes halu, po mostě, kolem vodopádu, třetí odbočka doprava a potom pátá doleva a pak dlouho rovně.“ Lucka vůbec 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276681
netušila, kde je oddělení stížností. „A taky budete po třebovat brusle.“ Pán se ohavně uchechtl a položil si hůlku na pult. Bylo to jaksi příliš osobní gesto. Lucka měla co dělat, aby tu hůlku nesmetla z pultíku na zem. „Ale já nechci podat jen tak nějakou stížnost,“ řekl. „Má stížnost se týká konkrétně vás.“ Předklonil se a chytil se tlustými, narudlými prsty okraje pultu. Lucka se znechuceně odtáhla. Na tom muži jí bylo od porné úplně všechno, dokonce i sladká vůně, která se od něj nesla, protože jí připomínala voňavku, kterou na sebe člověk naplácá, aby zakryl nějaký nepříjemný zápach. Lucka se už chystala něco říct, když uslyšela další tlumenou ránu. Byla stejná jako ta první, ale přišla od někud z dálky mezi regály. Otočila se za zvukem a zjis tila, že na tom místě stojí další pán v buřince. I druhý chlap měl v ruce hůl, stejně jako ten první, ale jinak se mu nepodobal vůbec v ničem. Neměl červe nou odulou tvář, nýbrž hladké a jemné rysy a kabát mu na štíhlé postavě dokonale seděl. Obdařil Lucku krás ným, přívětivým úsměvem. „Konečně se setkáváme, má drahá Lucko,“ oslovil ji snad nejpříjemnějším hlasem, jaký kdy slyšela. Zamračil se na prvního pána. „Musím se vám omluvit za chování svého společníka, i všech ostatních. Mají srdce na správ ném místě, ale kolikrát pokazí, co můžou.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276681
„Hmf,“ odfrkl si první muž a založil si ruce na prsou. Nový příchozí se obrátil zpátky k Lucce s tím přívě tivým úsměvem, ale ona ho neopětovala. „Jak to myslíte, že mají srdce na správném místě?“ opáčila. „Snažili se mě nechat zmizet v čase a prostoru, uvěznit na glóbusu a rozšlapat!“ „Ano, ale nepodařilo se jim to, že?“ odpověděl druhý pán. „Dokázala jste, že na tak primitivní metody jste pří liš odvážná a vynalézavá. Takže se nic špatného nestalo.“ „Ehm,“ zahučela Lucka, protože najednou nevěděla, co na to má říct. Když se snažíte někomu ublížit a ne podaří se vám to, neznamená to přece, že se nestalo nic špatného. „Ohrožuje nás,“ prskl první pán. „Já říkám, že ji máme rovnou sníst a se vším skoncovat.“ Tohle se Lucce už vůbec nelíbilo. Že by poprosila o pomoc čtenáře? Cítila, že by z mužů neměla ani na chvilku spouštět oči, ale koutkem oka stihla zazname nat, že čtenáři sedí na židlích podivně shrbení a celí se třesou a vůbec si nevšímají zvláštní rozmluvy v jinak dokonalém tichu. Tady se asi pomoci nedočká. Druhý pán protočil oči. „Nikdo nebude nikoho jíst. Lucka je velmi inteligentní slečna. Jakmile pochopí, jak je její chování nebezpečné, jistě s námi začne spolupra covat sama.“ „Nebezpečné?“ žasla Lucka. „Jen jsem pomáhala čte nářům! Co je na tom nebezpečného?“ 100
Ukázka elektronické knihy