Vzpomenu si na svá klukovská léta a učím ji vlaštovku házet. Krouží po pokoji a slečna K. poskakuje radostí. Nemůže se jejího pouštění nabažit. Jeden hod střídá druhý. Ze svého pozorovacího stanoviště na skříni nedůvěřivě sleduje podivnou létající věc kočka Vanesa. Přichází maminka a s úsměvem pozoruje svou dovádějící dceru. Obracím se k ní. „Tak tohle je přesně recept, který potřebuje, aby byla šťastná.“ A sleduji, jak vlaštovka přistává za velkého smíchu nás všech na její hlavě. „Uf,“ ulevuje si slečna K.. „To je horko. Jsem už celá zpocená!“ a svléká si svetr, aby se znovu se zářícíma očima a rozevlátými vlasy pustila do dalšího pouštění vlaštovky. Zřejmě nemíní přestat… „Snad jí to opravdu pomáhá,“ pronese tiše matka a unaveně dodává: „Zhoršila se s počuráváním. Asi je to tím, že nastoupila do školy. Říkala, že do školy nechce. Je ve velkém stresu. Každý den teď převlékám její promočenou postel. Už je to ubíjející.“ Život se tak snadno, jak by si člověk přál, změnit nedá. Pokud se vůbec dá.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276645