Vzpomenu si na svá klukovská léta a učím ji vlaštovku házet. Krouží po pokoji a slečna K. poskakuje radostí. Nemůže se jejího pouštění nabažit. Jeden hod střídá druhý. Ze svého pozorovacího stanoviště na skříni nedůvěřivě sleduje podivnou létající věc kočka Vanesa. Přichází maminka a s úsměvem pozoruje svou dovádějící dceru. Obracím se k ní. „Tak tohle je přesně recept, který potřebuje, aby byla šťastná.“ A sleduji, jak vlaštovka přistává za velkého smíchu nás všech na její hlavě. „Uf,“ ulevuje si slečna K.. „To je horko. Jsem už celá zpocená!“ a svléká si svetr, aby se znovu se zářícíma očima a rozevlátými vlasy pustila do dalšího pouštění vlaštovky. Zřejmě nemíní přestat… „Snad jí to opravdu pomáhá,“ pronese tiše matka a unaveně dodává: „Zhoršila se s počuráváním. Asi je to tím, že nastoupila do školy. Říkala, že do školy nechce. Je ve velkém stresu. Každý den teď převlékám její promočenou postel. Už je to ubíjející.“ Život se tak snadno, jak by si člověk přál, změnit nedá. Pokud se vůbec dá.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276645
18.
Andělíčku, můj strážníčku, lyžování a perspektiva, zmrzlina
S
lečna K. kreslila andělíčka. Moc jsem ale z toho, co kreslila, neviděl. Dlouhé světlé vlasy jí padaly jako malá opona až na stůl a zakrývaly mi výhled na papír. „Kristýno,“ oslovil jsem ji. „Ukážeš mi, co jsi vytvořila?“ „Ještě mu na šatech udělám hvězdičky,“ odpověděla a po chvíli zvedla hlavu. Viděl jsem, že to jsou ty její pěticípé hvězdy, které umí bleskově nakreslit jedním tahem. Radostně nad svým barevným andělíčkem se svatozáří a s hvězdičkami na šatech zatleskala. „Naučím tě modlitbičku. Napiš si ji ke svému obrázku,“ oslovil jsem ji. A rázem mi v hlavě vyskočila vzpomínka z mého dětství. Vidím se na šeré a ponuré chodbě našeho domu, spoře osvětlené slabou žárovkou, jak klečím na do krve rozedřených kolenou, následku to odpoledních honiček a bitek, a se sepjatýma rukama se přesvědčeně modlím Andělíčka. Jako obvykle jsem se ze svých klukovských toulek vrátil domů až za tmy a bál jsem se, že kvůli tomu dostanu pořádný výprask. Obvykle jsem ho taky dostal. „Já jsem se modlil takhle,“ oprášil jsem starou vzpomínku. „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od zlého a od zlé moci. Až já budu v noci spát, zůstaň při mne stát. Amen.“ 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276645
Slečna K. si pečlivě modlitbičku zapisuje do svého sešitu. Ve slovech střídá velká a malá písmena podle nějakého svého vlastního klíče a v duchu si je přeříkává, což prozrazují její pohybující se rty. Když však žádám, aby modlitbičku přečetla nahlas, nereaguje. Jen si pro sebe dál zaujatě čte, co napsala. Po chvilce přemlouvání rezignuji a říkám Andělíčka sám nahlas. Slečna K. se však ke mně nepřipojí. Nezbývá mi, než její mlčení akceptovat, protože i od její matky vím, že nahlas ještě nikomu nic nepřečetla. Ani ve škole. * * * První březnové dny přinesly oteplení a rychlé tání. Teploty nad nulou přesvědčily krajinu alespoň částečně vysvléknout zimní bílé šaty. Cesty se proměnily v blátivé strouhy. Obuli jsme holínky a vítali přicházející jaro. Slečna K. si nasadila lyže… Lyžařské areály ještě dveře za zimní sezonou nezavřely. „Dcera se učí lyžovat! A jde jí to!“ hlásila mi ještě ve dveřích usmívající se maminka. A hned mi vyprávěla celý příběh z návštěvy dětského lyžařského svahu. „Nejprve se bála. Plakala a několikrát se zasekla a zamrzla. Za nic na světě nechtěla sjet po svahu dolů. Viděla jsem, že je zle. V tu chvíli jsem přestala věřit, že se lyžovat naučí. Radši jsem šla kus dál a nechala vše na instruktorovi, kterého jsem ale upozornila, že je autistka.“ Když jsem se otočila, málem jsem nahlas vykřikla údivem. Instruktor jel po svahu dolů a v náruči držel mou dceru! Takhle báječně a jednoduše situaci vyřešil. A bylo to! Nevěřila jsem vlastním očím. Od téhle jízdy začala sjíždět svah sama a moc ji to bavilo. Po strachu z jízdy na lyžích ani památky. Zřejmě zapracovala i holčičí chemie. Instruktor je asi pětadvacetiletý pohledný mužský. Když jsem z legrace řekla, že s ním budu taky jezdit já, nekompromisně prohlásila: Mami, ten je můj!“ * * *
103 Ukázka elektronické knihy