jako houpačka ve větru. Netrvalo to dlouho. Dveře zapadly a chodbu ozdobil dusot, tupý jako rána pěstí. Byl tak silný, že začal ze stropu padat jemný prach, snášel se jako maličcí parašutisté a protínal světelný pruh. Všichni obyvatelé komunálky jistojistě slyšeli, co se v předsíni dělo. Dupot. Sidorův příchod. Větu o pomoci. Útěk i hřmot. Nikdo nevyhlédl. Nepronesl ve svém pokojíku ani slovo. Nic. Byt byl jako po vymření. Živé mrtvoly teď ležely ve svých postelích a bály se i pohnout. A Ivan stál uprostřed předsíně. Úplně ztratil přehled o čase. Jak dlouho ve světle trčel? Pět, deset nebo dvacet minut. Ale možná jedinou vteřinu? Nikdy si už nevzpomněl. Dokud se v mžiku nevzpamatoval a netrhl sebou. Vrhl se na záchod. Jedním širokým pohybem ruky rozevřel dveře. Rozsvítil. Sehnul se k železnému závěsnému umyvadlu pokrytému skvrnami rzi, podobajícími se lepře. Otočil kohoutkem. Vytryskl silný proud vody. Kapky odlétaly do všech stran. Gorovoj se předklonil a pokusil se vydrhnout krev ze zašpiněného trička. Ztmavlo, nasáklo se vodou. Ivan si horečnatě třel hruď. Červeň se rozlila do velkého nerovného vzoru. Promíchala se se zapáchajícím lidským potem. Ještě trochu vody. Musí to celé smýt. Na modré látce se krev změnila ve fialovou kaňku mrtvolného odstínu. Gorovému se udělalo zle. Zvedl se mu žaludek, hrdlo se mu svíralo. Hlavu měl plnou Sidorova pohledu. Jeho prosebných, žadonících očí, patřících vořechovi bez domova. Hladovému, umírajícímu psovi. Takhle se dívají jenom opuštěnci a odsouzenci. Ivan se začal třást a kňučet. Vtíravý obraz ne a ne zmizet, jako by se před ním zhmotnil. Pořád ty úpěnlivé oči. Ne! Ne! Ne! To je jenom sen. Sidor spí. Všichni usnuli. Nic tak hrozného se ve skutečnosti přece nestává. A pokud ano, tak protože tahle pakáž slyší jedině na silnou ruku. Jediný způsob, jak je dovést do zářného komunismu, je popadnout je pod krkem. Tam už nebude nutné podobné věci dělat. Všichni procitnou. Ucítí svobodu. Ano! A výčitky svědomí zmizí, nikdo si na minulost ani nevzpomene. Ty vzpomínky 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276587
ho tolik trýzní! V představách za ním chodí lidé, pořád noví lidé, říkají divná slova, šeptají, pořád šeptají. Stačí se jim podívat do tváře – a člověk hned ztuhne. Jsou to mrtvoly s protočenýma, vypoulenýma očima. Hnijícími ústy. Zapáchající. Rozcuchanými vlasy od hlíny. Kdy už tohle skončí? Kdy už ho nikdo nebude navštěvovat? Už aby ta hodina přišla, co nejrychleji! Místopředseda ideologického boje ztuhl. Nesmírně toužil po tom, aby ho nikdo nesužoval. Nerušil… „Jsou to obyčejní parazité. Je to nutné. Strana je vševědoucí. V komunistickém světu jsou ti lidé zbyteční, překážejí. Musejí se odklidit. Parazité,“ šeptal Ivan Jegoryč Gorovoj dokola nad špinavým umyvadlem, umlouval sám sebe. Hlas mu mu přešel do zlostného sykotu. Na PA zvyšoval hlas a pak zřetelněji vyrážel ZI. Zbylá písmena se topila v nesouvislém přívalu zvuků. Proud na moment zesílil a byl hlasitější než tok chladné vody řinoucí se z kohoutku. Ale to už nevnímal. Byl sám v maličké místnosti. Trochu nahrbený znehybněl jako bouří zlomený strom. Nakonec zmlkl, ztichl, ale nedokázal se hnout z místa. Téměř ztuhl. Že jde o člověka, prozrazovalo jediné. Křečovitě se mu třásly ruce.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276587
9)
„Drž ho. Aby se ti nevykroutil, had jeden. Pevně to utáhni, ja kažu, pevněji!“ měli dva mužici plné ruce práce s třetím, kterého svázali a posadili na lavici. „A když se vykroutí? Ščo robyty?“46 zeptal se jeden. „Když, když… Pořád jen brbláš“ zareagoval první. V tu chvíli se zajatec pohnul. Ze rtu mu trčel zmačkaný hadr. Vypoulil na své věznitele oči jako vyděšené dítě. A ti poskakovali kolem něj a utahovali uzly na provaze. „No, teď je to konečně hotovo. Počkej, až tě chytí, Mykolo, che-che,“ pokračoval první. „Ty umíš jednoho vyděsit! Ale, mě vem čert. Já se neztratím,“ ukončil svou práci pomocník a napřímil se. Pak se pozorně zadíval na oběť, přimhouřil oči a vystřelil: „Todle ti patří, komouši!“ Vtom do místnosti vstoupil čtvrtý. Jeho zachmuřená, kulatá tvář ztuhla v masce totální nespokojenosti. Jako by nebyl spokojený ani s mrazivým dnem, ani se suchou vánicí hystericky bušící do malých okýnek. Nelíbila se mu ani tmavá chalupa, ani že to těm dvěma tak dlouho trvá, zatímco jeho čas taje jako sníh na jeho tulupu. Bylo mu jasné, že jednat musí bez prodlení. „Jste jak mátohy, hněte s sebou,“ zavrčel. „A je to, Gríšo, hotovo, hned to upravím,“ řekl první a posunul provaz. „Jo, jo. Tak, chlapci. Dostali jsme se do pěkné bryndy, ale jiná cesta není.“ „Jakápak cesta. Zrůdy jedny, dožrali nás!“ „Dobře, jdem už.“ 46) Co dělat?
100 Ukázka elektronické knihy