až k loktům, ale ani tak by neměla šanci se vyprostit. Zoe se odkutálela stranou a chtěla Caldwella kopnout. Obtočil jí paží obě nohy, přesunul se ke kotníkům a i ty omotal lepicí páskou, zbytek roličky si strčil do kapsy kabátu. Vzal její tašku. „Během chvíle tu budou další. Doufal jsem, že budeš spolupracovat, ale umřít tě tady nenechám.“ Přehodil si ji přes rameno jako hasič a pospíchal ke dveřím. Psi před ním běželi k zadnímu schodišti, pak dolů. Ihned se vrhli k mladíkovi opřenému o strom, chvilku ho očichávali, pak se vrátili ke Caldwellovi. Posadil Zoe na místo spolujezdce a zapnul bezpečnostní pás. Otevřel zadní dveře, psi vyskočili na zadní sedadla. Pak nastoupil, nastartoval a vyrazil. Při vjíždění na silnici nedával pozor, jestli nejedou nějaká auta. Beztak by viděl svítit reflektory, a zastavit a čekat, než přejedou, by bylo nebezpečnější než se zařadit před ně. Caldwell nejdřív zrychlil a popojel dál, až pak zapnul potkávací světla. Díval se do zpětného zrcátka v očekávání vozu, který by vyjel zpoza rohu nebo se odlepil od krajnice a sledoval je. Ale nikde žádný pohyb. Kdykoli to šlo, sledoval ve zpětných zrcátkách ubíhající pruh asfaltu, na němž se odráželo světlo pouličních lamp stovky metrů daleko. Když to šlo, odbočil a jel dál po ulicích, které byly v tuto noční hodinu prázdné. Po několika minutách zatočil na známou příjezdovou cestu, potom rychle zahnul do uličky za řadou domů. Všechny byly staré stavby z červených cihel, které musely vyrůst za stavebního boomu po velkém požáru v Chicagu. U jednoho domovního bloku zastavil. Natáhl se po lepicí pásce na Zoeiných ústech. Pokusila se odtáhnout, ale bezpečnostní pás ji přidržel. Slepil pásku, podle výrazu ji to muselo bolet. „Tys mě unesl!“ řekla. „A teď mě zabiješ?“ „Ne,“ odpověděl. „Získal jsem náskok několika minut a ani jednu nehodlám plýtvat na tvý zabití. Řeknu ti, o co jde. Zhruba před pětatřiceti lety jsem pracoval pro vojenskou rozvědku. Dostal
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276455
jsem za úkol propašovat pro jednoho člověka v Libyi milion dolarů, a ten je měl doručit vzbouřencům, co se pokoušeli svrhnout tamní vládu. Jenomže peníze si nechal prostředník. Nakoupil luxusní auta, začal si stavět velkej barák a najal ochranku. Gerilám v horách došly zásoby a munice, vzbouřenci hladověli, umírali nebo padali do zajetí.“ „Petere, ještě před chvílí jsem měla před očima ty chlapy, cos zabil. Pak jsi mě svázal a unesl. Jak tě mohlo napadnout, že mě sebelepší lež přiměje změnit názor?“ Caldwell vysvětloval dál. „To, co z peněz zbylo, jsem si od prostředníka vzal zpátky. Jenže místo toho, aby mi nadřízení pomohli vrátit se s penězi do Států, přestali komunikovat a nechali mě na pospas nepřátelům, aby mě chytili a umučili k smrti. Peníze jsem tedy domů přivezl sám. Když jsem je zkusil vrátit, zjistil jsem, že už jsem pro vládu jen zloděj a vrah.“ „A proč? Jak to vůbec všechno souvisí?“ „Možná se chtěli uchránit před ostudou, že zklamali. Třeba se domnívali, že člověk, kterej si chtěl peníze nechat, je pro národní bezpečnost cennější než já. Teď na tom nesejde. Když jsem si bral peníze zpátky, nikomu jsem neublížil, přesto jsem podle oficiální verze vraždil libyjský občany, jen abych ukrad peníze nepostradatelný pro americkou operaci. Jakmile po mně začali jít, napadlo mě, že mi nezbejvá než dát se na útěk.“ „Celou tu dobu? Přes třicet let?“ Pokrčil rameny. „Jakmile jsi jednou na útěku, jinou alternativu nemáš. Byl jsem opatrnej a žil nenápadně. Minulou zimu mě vyčmuchali ve Vermontu. Místo toho, aby mě zatkli, poslali na mě nájemnýho vraha. Psi ho uslyšeli nebo ucítili, stejně jako ty vetřelce dnes v noci. Takhle se to se mnou má. Lidi, co mě vyslali do Libye, byli o dost starší než já už před těmi pětatřiceti lety. I kdybych znal jejich jména, budou dneska v důchodu nebo po smrti. No a lidi, co po mně jdou dnes, nemají důvod s tím přestat. Záznamy o mně, pokud tedy vůbec existujou, nemá kdo poupravit,
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276455
protože ti, kdo je psali, už tu dávno nejsou. Z těch záznamů teď bude akorát fosilie.“ „Asi mě musíš mít za hodně blbou, když si myslíš, že tomuhle uvěřím.“ „Viděla jsi ty dva chlápky u nás v bytě,“ řekl. „Pozvala jsi je snad?“ „Samozřejmě že ne.“ „Ani já ne. Možná sis všimla, že si přinesli pistole s tlumičema a že po mně vystřelili. Přísahám, že kdyby tě v tom bytě objevil tým, kterej půjde hledat svý druhy, je po tobě. Nemůžou nechat naživu nikoho, kdo se o tomhle dozví. Ti dva v bytě byli Libyjci. Ten venku je člen amerických speciálních jednotek, pracuje pro vojenskou rozvědku.“ „Jak jsi mi to mohl udělat?“ zeptala se. „Byla jsem do tebe zamilovaná. Sice nevím, kde leží pravda, ale vím, že tohle je pouhá snůška lží. Je to nesmysl.“ Poplácal se po kapsách. „Vzal jsem jim pasy.“ Vytáhl dvě jasně zelené knížečky se zlatým arabským nápisem a orlem v erbu. Přidržel jí jeden před očima a otevřel dveře auta, aby se v kabině rozsvítilo. Pak jí ukázal na pár vteřin i druhý cestovní pas a zase zavřel dveře. „Počítali s tím, že jakmile mě zabijou, nasednou na letadlo a odletí ze Států pryč.“ Mlčela, nechtěla předložená fakta uznat. „Náš čas vypršel,“ řekl Caldwell. „Nechám tě jít, pak už mě v životě neuvidíš. Hrozně mě mrzí, že jsem se ozval na ten tvůj inzerát ohledně podnájmu. Nebylo to vůči tobě fér. Jsi hodná, nezasloužila sis mě poznat. Už ale musím jet.“ „To mě tady necháš?“ zeptala se. „Jak by se tobě líbilo být ženou, kterou někdo sváže lepicí páskou a pak vyhodí v části Chicaga, kterou vůbec nezná?“ „Když mi slíbíš, že nezavoláš poldy anebo jim neřekneš, kam jsem zmizel, nechám tě na nějakým bezpečnějším místě.“ „Prostě jeď, ať už jsme odsud oba pryč.“
102 Ukázka elektronické knihy