Kristýna Sněgoňová
„Zítra ráno se vrátím.“ „Budeme na vás čekat.“ Zprudka valacha pobídl a vyrazil ze dvora. Na cestu se soustředil jen natolik, aby nikoho nesrazil, a pokud už srazil, tak aspoň nezmrzačil, protože to by ho zbytečně zdrželo, a myslel na Schmidta a na Tancreda Lubberta, který toho bude muset spoustu vysvětlit. Pokud císař dovolí… Než se dostal ke Zdi, prošel hlídkou, tunelem a ochranným pásmem před začátkem polí, lampáři už začínali rozsvěcovat lampy. Znovu bodl valacha do slabin a urazil poslední kilometry k paláci. Teprve na schodech, potom, co si koně převzal sluha, si Lewenhart uvědomil, jak vypadá a že nebyl pozván, ale už se nemohl vrátit. Odmítnout vrchního vyšetřovatele, který přicházel v naléhavé záležitosti, si komorník nedovolil. Jen připomněl, že tuto hodinu má Jeho císařské Veličenstvo vyhrazenou pro studium historie s následníkem, ale odešel a Lewenhart doufal, že k císaři. Posadil se, potom zase vstal a začal přecházet po stejném předpokoji, ve kterém čekal jen před pár dny. Měl pocit, že se mu Ahrensův vzkaz propaluje kabátem i košilí až do masa. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276438
Město v oblacích
Čekal dlouho, mnohem déle než dlouho, a za vysokými okny dávno padla tma. Vrchní vyšetřovatel neměl představu, kolik hodin trvá studium historie, ale postupně se ho začala zmocňovat únava. A začal svého příchodu do paláce litovat – teď už si jasně uvědomoval, že se měl vrátit na oddělení politických zločinů i bez císařova svolení, protože se to nikdo kromě Ahrense nemusel dozvědět – a dokonce i svého odchodu ze služebny Ztrát. Měl jste nechat věci tak, jak byly, řekla mu Anneliese. Jenže jak byly? Znal vyšetřovatele oddělení pohřešovaných osob jen pár dní, ale to mu většinou stačilo. Tentokrát ne. Nechápal je a to ho vytáčelo. Možná byli neschopní, ale možná jen svoje schopnosti nechtěli používat. Možná zavírali oči, protože únosce znali, možná jim dokonce pomáhali, za nevšímavost si mohli nechat platit. A možná se o únosy nejednalo a všechna ta děvčata žila, v mezích možností spokojená. Jako služebné, jako nevěstky, jako kdoví co a kdoví kde. Možná už Hannelore paličkovala za Malou zdí, ale bez matky, která by jí na každém kroku dýchala za krk. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276438
Kristýna Sněgoňová
Cesta. Říkala tomu Cesta. V tu chvíli se otevřely dveře a do předpokoje vstoupil chlapec. Mohlo mu být možná deset, světlé vlasy se mu nad čelem kroutily. Na sobě měl kabát s tuhým límcem a pod paží černé papírové desky. Něco mu z nich vypadlo, sehnul se pro to a se zájmem se na Lewenharta podíval. „Není na návštěvu trochu pozdě?“ Trvalo pár sekund, než Lewenhartovi došlo, kdo to je – i když se s ním osobně nikdy nesetkal, podoba s Gustavem Gauckem byla obdivuhodná. Uklonil se s rukou přitisknutou na srdci. „Vaše císařská Výsosti.“ „Naše historie je delší, než jsem si myslel,“ postěžoval si chlapec a ukázal na desky v podpaží. „Francouzština je ale horší. Myslím, že je hloupost učit se ostatní jazyky, když máme univerzál a tlumočníky, ale otec se mnou nesouhlasí.“ Lewenhart neměl ponětí, o čem následník mluví, a tak se jen znovu lehce uklonil. „Já mám rád techniku. Strýček Lindner mě občas bere na konstrukce, ne až nahoru, ale už jsem byl v technickém zázemí a stroje, co tam jsou…“ 100
Ukázka elektronické knihy