Prolog „Demokracie: moderní obhajoba dobrých i špatných skutků aneb co se stane, když za jedno slovo schováme veškeré naše činy. Co je to demokracie, milý Baradone? Vláda většiny? Ne, tady nevládne většina, ale zákon. Většina se musí podřídit zákonům, které menšina schvaluje kdesi za dřevěnými dveřmi. Ti zákonodárci si ani neumí představit, jaké následky jejich činy mají. Stejně jako si obyčejní lidé neumí představit, jakou sílu většina má.“ O mnoho měst dál v dřívější čas jsou dvě nahá těla Salome a Andyho k sobě spoutána svazkem milování. Postel pod jejich pohyby skučí, vrže. Dává všem ostatním místnostem na vědomí, že zde je přítomna láska. A pokud ne láska, tak minimálně zamilovanost. „Pravá demokracie, to je krátký předěl, sen většiny o tom, že společně utvoří lepší zítřky. Místo toho se ale kyvadlo vlády vždy vychýlí na stranu chaosu. Nejsme bohové, bohužel.“ V jiné posteli sluha uvazuje koženými pouty svého pána. Má strach o jeho bezpečnost. Pán má strach ze sebe. Blíží se úplňková noc a oba moc dobře vědí, že to opět bude velice zlé. „Svoboda, to je nůž o dvou ostrých stranách. Nikdo společně k lepším zítřkům nedojde, protože každý má jiné představy o tom, co lepšího se zítra má stát. Svobodný svět pro všechny? Možná v jiném světě, neboť v tomto se svoboda pro jednoho musí vykupovat nesvobodou pro deset jiných. A svoboda slova? Tu samozřejmě máme, ale jen pokud za ně dokážeme nést následky.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276436
Na další posteli v jiném kraji leží muž se zlomeným srdcem. Brečí, vzlyká nad životem, který se mu rozpadl. Chce ho zpět, nechce o něj přijít. Zároveň je ale naštvaný na sebe, že té, kterou miluje, ublížil. „Lidé chtějí změny. Nedokáží si vážit toho, co mají. Chtějí stále něco nového. Ideálně to, co zde už bylo, jen oprášené a zaměřené na současnost. Reflektuje se v tom i strach z přílišné novoty, tedy další paradox: chceme novinky, a zároveň se jich bojíme.“ Ve zcela nedaleké posteli sedí chlapec, který maluje další obrázek a během toho sní o době, kdy se opět postaví na vlastní nohy. A třeba vestoje zamává mamince, která kvůli tomu sestoupí z obláčku, aby ho samou radostí objala. „Naše strana jen využívá tuto nostalgii, aby přinesla to, co po nás společnost chce: dočasnou změnu, než se zase ideál otočí a bude se toužit po opaku. Jako tomu bylo kdysi a bude i zítra.“ Mocná žena vstává ze židle. Její tvář osvětluje zapadající slunce, jehož poslední denní paprsky začínají na obzoru tvořit červánky. Ta slova patří jí. A již brzy budou pronesena…
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276436
1. Andras „Ach, bohové!“ naříká v dřevem obložené místnosti muž připoutaný pevně k posteli, na níž leží. „Už nechci!“ odfrkává a v jeho obličeji praská lebka a na nose mu vyskakují drobné šedé chloupky. „Jsem tady. Buď v klidu, postarám se o tebe,“ objevuje se jiný muž s jizvou na levé tváři říkající si Veren. „Už to bude dobré. Jen tě musím ještě více svázat. Však to známe, Andrasi, že?“ Andrasem projíždí obrovská křeč. Tělo se mu napíná, kosti lámou a přeskupují. Ochlupení na obličeji sílí a jedno oko černá. Z uší a nosu mu vytéká pramínek krve. „Nádech, kamaráde, NÁDECH!“ hovoří nahlas jeho kolega a již několikátým provazem svazuje Andrasovy údy. Pracuje rychle, přesto pečlivě. Andras se nadechuje, jak žádá. V tom nádechu je slyšet bolest, úpění, boj o život, strach i vztek. Lítost i žal. A hlavně lidskost se zvířetem. Jakoby dva hlasy v jednom těle, co se perou o jednu mysl. „A teď vydechni.“ „Ááááá!“
zní
křik,
který
téměř
otřásá
dřevěnou
skříní
a poloprázdnou knihovnou, jež jsou v pokoji umístěny. Hlas, který postupně přechází do lidského. Na to se pravé oko zbarvuje zpět do čokoládově hnědé a z obličeje se vytrácí zvířecí ochlupení. „Díky moc, Verene.“ „To nic, kamaráde. Mám to vše pod kontrolou. Zatím to není tak strašné jako tehdy v Egerondu. Vzpomínáš?“ utahuje Veren poslední
100 Ukázka elektronické knihy