svůj život, svoji nevěstu, tak mě nech na pokoji. Už se nikdy nevracej! Vypadni!“ zařval jsem z posledních sil a zabouchl Luďkovi dveře před nosem. Bylo mi úplně jedno, že chtěl něco říct. Bylo mi jedno, co tam bude dělat. Co si bude myslet. Nenáviděl jsem ho. Stál jsem opřený zády o dveře a chvěl se po celém těle. Jen stěží jsem zadržoval slzy, které se mi draly do očí. Byl jsem v předsíni sám. Ondra někdy mezitím, co jsem se hádal s Luďkem, odešel pryč. Zřejmě do pokoje. I přes to, co jsem prožíval, jsem věděl, že musím jít za ním. „Omlouvám se,“ prohlásil jsem nešťastně, když jsem si v pokoji sedl do podřepu ke křeslu, ve kterém seděl Ondra. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ondra a něžně mě pohladil po vlasech. Byl jsem mu za tohle gesto vděčný. Netvářil se naštvaně, ani uraženě. I když to pro něho muselo být nepříjemné. „Jsem, lásko, neboj. A moc se za to omlouvám.“ „Neomlouvej se, Dejve. Vše je ok. Běž se vysprchovat, potom si o tom můžeme promluvit, pokud budeš chtít?“ navrhnul. Upřeně jsem se na něho podíval. Zajímalo mě, jestli se opravdu nezlobí. I když jeho slova zněla přátelsky, chtěl jsem mít jistotu, že to myslí vážně. Bál jsem se, že ho ztratím. Uvědomoval jsem si, jak moc o něho stojím, jak velmi mi na něm záleží. Bohužel jsem z jeho tváře nic nevyčetl. Proto jsem musel věřit tomu, co mi říká. Zdrceně jsem se zvedl na nohy, a když jsem ho políbil, vrátil jsem se do koupelny. Ani jsem se nenamáhal s věšením županu. Jen jsem ho shodil na zem,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276435