svůj život, svoji nevěstu, tak mě nech na pokoji. Už se nikdy nevracej! Vypadni!“ zařval jsem z posledních sil a zabouchl Luďkovi dveře před nosem. Bylo mi úplně jedno, že chtěl něco říct. Bylo mi jedno, co tam bude dělat. Co si bude myslet. Nenáviděl jsem ho. Stál jsem opřený zády o dveře a chvěl se po celém těle. Jen stěží jsem zadržoval slzy, které se mi draly do očí. Byl jsem v předsíni sám. Ondra někdy mezitím, co jsem se hádal s Luďkem, odešel pryč. Zřejmě do pokoje. I přes to, co jsem prožíval, jsem věděl, že musím jít za ním. „Omlouvám se,“ prohlásil jsem nešťastně, když jsem si v pokoji sedl do podřepu ke křeslu, ve kterém seděl Ondra. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ondra a něžně mě pohladil po vlasech. Byl jsem mu za tohle gesto vděčný. Netvářil se naštvaně, ani uraženě. I když to pro něho muselo být nepříjemné. „Jsem, lásko, neboj. A moc se za to omlouvám.“ „Neomlouvej se, Dejve. Vše je ok. Běž se vysprchovat, potom si o tom můžeme promluvit, pokud budeš chtít?“ navrhnul. Upřeně jsem se na něho podíval. Zajímalo mě, jestli se opravdu nezlobí. I když jeho slova zněla přátelsky, chtěl jsem mít jistotu, že to myslí vážně. Bál jsem se, že ho ztratím. Uvědomoval jsem si, jak moc o něho stojím, jak velmi mi na něm záleží. Bohužel jsem z jeho tváře nic nevyčetl. Proto jsem musel věřit tomu, co mi říká. Zdrceně jsem se zvedl na nohy, a když jsem ho políbil, vrátil jsem se do koupelny. Ani jsem se nenamáhal s věšením županu. Jen jsem ho shodil na zem,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276435
a když jsem ve vaně obměnil vychladlou vodu za teplou, naložil jsem se do ní. Ponořil jsem se, co nejvíce to šlo a zapálil jsem si cigaretu. Bylo mi do pláče. Cítil jsem vůči Luďkovi vztek a nenávist. Je pravda, že se mi moc líbil a tu noc, kdy jsme se spolu milovali a povídali si, tak jsem si pomyslel, že by mezi námi něco mohlo být. Ale po tom, co udělal jsem o to už nestál. Navíc tu byl Ondra, na kterém mi záleželo a měl jsem strach, aby se nesebral a neodjel. Po tom, co tu viděl a slyšel, bych se mu ani nedivil. Co si o mně mohl myslet? Najednou jsem si uvědomil, jak málo toho o sobě víme. „Můžu dál?“ „Jistě, pojď,“ vyzval jsem Ondru stojícího ve dveřích do koupelny. Vešel, v ruce láhev vína a skleničky. Jednu mi podal, dolil a potom se posadil na okraj vany. Na nic se neptal, nic neříkal, jen se na mě díval. „Můžu ti to vysvětlit?“ přerušil jsem po chvilce mlčení. „Můžu?“ zeptal se Ondra místo odpovědi a ukázal na vanu. Souhlasně jsem kývl. Ondra se svlékl a vlezl si ke mně do vany. Když jsme se uložili proti sobě a propletli se navzájem, tak aby se oběma leželo pohodlně, začal mě Ondra něžně hladit po nohách. „Chceš o tom mluvit, Dejve?“ „Chci,“ odpověděl jsem odhodlaně. Věděl jsem, že o tom opravdu chci mluvit a všechno mu vysvětlit. Moc mi na něm záleželo a nechtěl jsem mu nic tajit. „Víš, Ondro,“ začal jsem trochu nesměle, když jsem ho objal kolem kolen a opřel se o ně bradou, „Luďka jsem poznal ten den, kdy jsem našel tvoje odpovědi na můj inzerát.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276435
Na okamžik jsem se odmlčel a vzal si od Ondry zapálenou cigaretu. Potom jsem mu po pravdě vyprávěl celý příběh kolem Luďka. Jenom jsem vynechal sen o modrém stromu. Nebyl jsem si jistý, zda by to Ondra pochopil?
100 Ukázka elektronické knihy