Usadil jsem se přímo nad nimi, visel jsem na stropě hlavou dolů, což mi umožňovalo všechno dopodrobna sledovat. Félix rozsvítil lampu, aby si mohl fotografie dobře prohlédnout. Portrét starého Búra (černobílý, jako ostatně všechny zbývající obrázky) byl skutečně vydařený. Muž seděl v masivním křesle z tmavého dřeva. Na pravou polovinu tváře mu zešikma dopadalo jemné světlo, nasvěcovalo jeho vnitřní ticho. V pravém dolním rohu fotografie se v hlubokém stínu rýsovala nervní silueta jednoho z těch mrňavých psíků, jejichž společnost oceňují městské paničky, ale mě vždycky rozčilovali, protože vypadají spíš jako cvičené krysy než jako psi. „Líbí se vám ta fotka? Mně taky.“ José Buchmann se usmál: „Nejlepší portréty nejsou ty, které zachycují osobnost dotyčného, nýbrž ty, které zachycují celou epochu. Tenhle stařec mě přijal poněkud nedůvěřivě a moc slov se mnou neztratil, ale zase mi nabídl to, díky čemu jsem došel k cíli svojí pouti. Chcete se podívat?“ d) Výstřižek z časopisu O Século, vydávaného v Johannesburgu. „Připraven? Myslím, že se to dá nazvat antiklimaxem. Uvidíte sám. Čtěte!“ Félix mu vyhověl. „Zemřela Eva Millerová. Dnes odpoledne ve své rezidenci v Sea Pointu v Kapském Městě zemřela severo americká výtvarnice Eva Millerová. Paní Millerová, která léta žila v jižní Angole a výborně mluvila naší řečí, se u portugalské komunity v Jihoafrické republice těšila
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276434
velké vážnosti. V posledních letech pobývala střídavě v Kapském Městě a v New Yorku. Příčina úmrtí zatím není známa.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276434
BEZVÝZNAMNÉ ŽIVOT Y
Paměť je krajina, kterou sledujeme z jedoucího vlaku. Vidíme, jak se mezi akáciemi šíří jitřní světlo, jak ptáci ozobávají ráno jako nějaký plod. V dálce vidíme klidnou řeku, objímanou stromovím. Vidíme líně se pasoucí stádo, muže a ženu, jak běží ruku v ruce, vidíme malé kluky tančit kopanou a míč, který se leskne na slunci (jiném slunci). Vidíme hladká jezera, po kterých plují kachny, ztěžklé vody řek, v nichž sloni hasí žízeň. Všechno se to odehrává přímo před našima očima, víme, že je to skutečné, ale přitom vzdálené a že se toho nemůžeme dotknout. Něco už zůstalo v takové dáli a vlak uhání takovou rychlostí, že si nejsme jistí, zda se to skutečně stalo. Možná se nám to jen zdálo. Vynechává mi paměť, říkáme, ale to se jen zešeřilo. Přesně tak se cítím, když vzpomínám na své minulé vtělení. Pamatuji si jednotlivé, nesouvislé děje jako útržky dlouhého snu. Jednou mi jakási žena na konci jistého večírku v mlhavém opojení z kouře, alkoholu a obyčejné metafyzické únavy, stiskla paži a zašeptala do ucha: „Víš, že můj život by vydal na román, a ne ledajaký, byl by to velký román…“
100 Ukázka elektronické knihy