doma v Bristolu,“ pokračovala Lydia. „Uzavřela jsem to tím, že pokud se mnou bude někdy chtít mluvit, teď nebo v budoucnu, budu moc ráda.“ „A co ona na to?“ zeptala jsem se dychtivě. „To je právě ono. Nikdy se mi neozvala. Vždycky jsem předpokládala, že pro ni nejspíš představuji až příliš bolestivou vzpomínku, anebo že mě zavrhla, protože jsem se vdala za jiného.“ „Co když na poště jen popletly vaše dopisy?“ nadhodila jsem. „Možné to je,“ pokrčila Lydia rameny. „Ale jak se naše svatba blížila, v duchu jsem se nemohla smířit s tím, že mě Anna nenávidí. Teď si uvědomuju, jak sobecky to zní.“ „Vůbec ne,“ namítla jsem. „Ale Jack byl naživu,“ vyhrkla Lydia zoufale. „Byl naživu, a já o tom nevěděla. Tohle to dokazuje!“ zamávala dopisem. „Napsal mi v roce 1962. Vzdala jsem se příliš snadno.“ „Proč si ten dopis nepřečteš?“ „Mám strach,“ odpověděla tiše. „Co když mě nenáviděl, protože jsem se vdala?“ „No, existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ poukázala jsem a jemně jí stiskla rameno. „A myslím, že po skoro šedesáti letech si zasloužíš znát pravdu.“ Lydia mlčky sáhla do obálky a vytáhla papír. Jakmile se začetla do zažloutlých řádků, do očí jí vhrkly slzy. 10. prosince 1962 Má drahá Lydie, když jsem našel dopis, který jsi poslala matce, byl jsem radostí bez sebe. Snad se nebudeš hněvat, ale matka před •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276424