98
Elizabeth Haran
·
Pod karmínovým nebem
Viděla jsem tam spoustu mladých žen, které hystericky křičely a plakaly, když jim dítě brali. Nesměly se na své dítě ani podívat, natož je vzít do náruče. Bylo to srdcervoucí.“ „A kam jste tedy šla?“ zeptala se Maggie. „Dlouhé dny jsem jen bloumala v ulicích, ale bylo to moc nebezpečné, taky kvůli trestancům na vycházce. Těm by bylo jedno, že jsem těhotná. Nakonec jsem poprosila o pomoc svou matku. Měla se mnou soucit a byla ochotná mě přijmout, ale když se můj otec o všem dozvěděl, v záchvatu zuřivosti mě vyhnal. Zase jsem se toulala ulicemi, až mě jedna žena nakonec vzala do penzionu, kde bydlela. Dům vedl muž bez skrupulí, který vyžadoval jako protislužbu za pokoj sexuální vstřícnost. Naštěstí pro mě ho moje velké břicho odrazovalo, ale musela jsem tam pracovat jako otrok. Uklízet a vařit bez ohledu na to, jestli jsem byla unavená. V tom penzionu se později narodil Michael, uprostřed noci. Jediná pomoc, jakou jsem měla při porodu, byla ta žena z vedlejšího pokoje. Prvních šest týdnů uběhlo jako v mlze. Starala jsem se o chlapečka a snažila se ho udržet v noci potichu, a stále jsem si dělala starosti, kam s ním půjdu a co bude dál. Když bylo Michaelovi jedenáct týdnů, pokusil se mě majitel hotelu v noci znásilnit, byl opilý.“ Maggie byla šokovaná. „Ubránila jsem se, ale vyhodil mě i s Michaelem z penzionu,“ pokračovala Vivian. „Zůstat s miminem bez přístřeší, to je to nejhorší na světě, především se všemi těmi muži na ulici. Když mě jednou v noci jeden z nich napadl, přišel mi na pomoc policista. Informoval o tom úřady a Michaela mi odebrali s odůvodněním, že je ohroženo jeho zdraví. Byla jsem zdeptaná. Udělala jsem, co jsem mohla, abych si ho směla nechat, ale nikdo mi nedal šanci, nikdo mi nepomohl. Chlapce mi vzali a prohlásili, že nejsem schopná ho sama vychovat. Nemohla jsem se proti tomu bránit, neměla jsem peníze, abych to dala k soudu. Nakonec, když jsem prolila proudy slz, jsem si namluvila, že se Michaelovi aspoň povede lépe. Přinutila
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276373
99
Elizabeth Haran
·
Pod karmínovým nebem
jsem se uvěřit, že se mu dostane dobré výchovy a bude šťastně žít v nové rodině.“ Vivianin příběh rval Maggie srdce. A obdivovala tu ženu pro sílu jejího charakteru. „Vybavuji si přesně tu chvíli, kdy mně Michaela vytrhli z rukou,“ řekla Vivian se slzami v očích. „Na to nikdy nezapomenu. Dítě mi vzali a poslali mě zpátky na ulici. Po mnoha dnech, kdy jsem zoufale bloudila městem vystavena obtěžování mužů, jsem skončila na stejné lavičce, kde jsem vás našla, a téměř ve stejném stavu. Jedna laskavá žena si ke mně přisedla, chvíli jsme si povídaly a pak mě odvedla do svého domu. Byl to nevěstinec. Otevřela mi oči pro nový způsob života, nezávislý a samostatný. Tenkrát byl v koloniích velký nedostatek žen, na některých místech byl poměr mužů a žen deset ku jedné. Vláda dokonce organizovala takzvané lodě nevěst z Anglie. Kromě toho byla snaha vozit sem trestankyně, ale těch bylo málo na to, aby uspokojily všechny mladé muže v Perthu. Prostituce byla sice stále ilegální, ale vláda i policie věděly, že je to jediný účinný prostředek proti prostopášnostem a znásilňování takzvaných slušných žen. A tak jsem teď tady.“ „A já taky.“ V podstatě na tom byla Maggie stejně jako Vivian. I její šťastný život se zvrhnul v opak. Povzdechla si. „Nemohu prostě pochopit, že tenhle krásný dům je nevěstinec. Nevykládejte si to prosím špatně, ale v mých očích jste absolutně čestná a máte styl. Nikdy jsem si nepomyslela…“ „Mnoho mužů, kteří sem přijdou, jsou také čestní, Maggie. Vlastní podniky nebo mají dobré postavení ve vládě. Jen hledají společnost. Moje děvčata jsou milá stvoření, stejně jako vy nebo já.“ „Ale vy nejste jako já,“ řekla Maggie, nebyla schopná srovnávat se s některým z Vivianiných děvčat. „Já bych nikdy…“ „Už přece víte, jak je člověku ve zlých dobách, Maggie, a já to vím také. Neodsuzujte moje děvčata, dokud je nepoznáte a neuslyšíte jejich příběhy.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276373
100
Elizabeth Haran
·
Pod karmínovým nebem
V tu chvíli prošla kolem Fannie, aniž jim věnovala pohled. Když byla z doslechu, naklonila se Vivian k Maggie. „Pravděpodobně si říkáte, proč jsem rozdělala oheň pod kotlem pro Fannie,“ zašeptala. „Ano, zdálo se mi to divné,“ přikývla Maggie. „Před osmi lety Fannie nedopatřením podpálila svůj dům. Uhořely při tom její dvě holčičky. Nikdy si to neodpustila.“ Maggie si zděšeně dala ruku před pusu. „No to je hrozné,“ zašeptala. „Od té doby nemůže vzít do ruky sirky, ani se do ohně jen podívat,“ pokračovala Vivian. „Nikdy oheň v domě ani neprohrábne a ve svém pokoji netopí ani v zimě. Dělám to za ni, ale ona oheň pokaždé uhasí. Chodím také každé ráno rozdmýchat oheň do kuchyně, aby mohla upéct chleba. A proto také rozdělávám oheň pod kotlem, aby se děvčata mohla vykoupat.“ „Chudák Fannie.“ Maggie bolelo srdce, když si představila její utrpení. „Ale… když se sama zachránila, proč nemohla vynést z domu i své holčičky?“ „Tři noci tenkrát nezamhouřila oči, protože její děti měly spálu. Sama předtím prodělala zápal plic a musela být úplně vyčerpaná. Připravovala dětem jídlo, přepadla ji únava, a tak se na chvilku posadila ke kuchyňskému stolu, zatímco se jídlo vařilo. Usnula, pánev přetekla a kuchyň začala hořet. Ona nic neslyšela, až ji sousedi z domu vyvlekli. Běžela sice ještě dovnitř, ale její holčičky spaly ve svých postýlkách v zadní části domu, nebyla šance je odtamtud dostat. Fannyin manžel byl hasič a zrovna ten večer zasahoval jako většina jeho kolegů u velkého požáru na druhém konci města. Dával Fannie za vinu to, co se stalo, a dokonce se zeptal, proč taky neuhořela, když se pokusila děti zachránit… Sama se také obviňovala, byla by dala za své děti život, kdyby bývala mohla, žalem a bolestí se div nezbláznila. A její manželství se rozpadlo…“ Maggie měla oči plné slz. „Žila už na ulici celé měsíce, když jsem ji našla s tou ranou na krku. Vidíte, že nejste jediná, kdo utrpěl bolestnou ztrátu.
Ukázka elektronické knihy