Nicole Con
way
• Letopisy
dr ač í c h
j e z d c ů
Otočil jsem se přímo do cesty přilétající pěsti. Někdo mě zasáhl do obličeje tak silně, až jsem se svalil na záda. Viděl jsem rozmazaně. V nose mě pálilo. Ucítil jsem chuť krve proudící z nosu a úst. „Ty se mi nepřestaneš plést do cesty.“ Neviděl jsem, kdo mě udeřil, ale slyšel jsem, že se mi posmívá Lyonův hlas. Věděl jsem, že je to on. „Měl jsi dostat rozum a stáhnout se, dokud byl čas. Teď mi zase zacláníš.“ Další smích přicházel od několika dalších chlapců stojících za ním. Zrak se mi vrátil natolik, že jsem je ve světle hvězd rozeznal. Obestoupili mě čtyři starší mladící včetně Lyona. Samá ptáčata z mé třídy – Lyonovi kamarádi. Snažil jsem se vyhrabat zpátky na nohy, ale Lyon byl rychlejší. Jakmile jsem se postavil, udeřil mě do žaludku tak silně, až jsem upadl dopředu. Lapal jsem po dechu, sípěl a snažil odlézt po čtyřech pryč. „Nikdo tě tady nechce. Nikdy se nestaneš jedním z nás. Copak to nechápeš?“ zavrčel nade mnou, popadl mě za vlasy a trhl mi hlavou dozadu, abych se mu musel podívat do očí. „Vždycky budeš všem ukradený. Myslíš, že Felixovi na tobě záleží? Nezáleží. Míšenci nikoho nezajímají. Nejsi nic než špína a na tom se nic nezmění.“ Ostatní tři chlapci mě znovu obestoupili a jeden se rozmáchl nohou, aby mě kopl do žeber. Nedokázal jsem popadnout dech, abych aspoň zavolal o pomoc. Felixovi by sedlání mohlo trvat i hodinu, pokud to bude dělat, jak nás učili, a do té doby… Nebyl jsem si jistý, kolik toho ze mě ještě zbyde. Kopali mě a tloukli tak silně, jak dokázali. Jeden z nich měl na rukou jezdecké rukavice, a když mě udeřil, bylo to jako dostat ránu železnou tyčí. Schoulil jsem se do klubíčka, zakryl si hlavu pažemi a modlil se, aby už přestali. Náhle to skončilo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276372