Nicole Con
way
• Letopisy
dr ač í c h
j e z d c ů
Otočil jsem se přímo do cesty přilétající pěsti. Někdo mě zasáhl do obličeje tak silně, až jsem se svalil na záda. Viděl jsem rozmazaně. V nose mě pálilo. Ucítil jsem chuť krve proudící z nosu a úst. „Ty se mi nepřestaneš plést do cesty.“ Neviděl jsem, kdo mě udeřil, ale slyšel jsem, že se mi posmívá Lyonův hlas. Věděl jsem, že je to on. „Měl jsi dostat rozum a stáhnout se, dokud byl čas. Teď mi zase zacláníš.“ Další smích přicházel od několika dalších chlapců stojících za ním. Zrak se mi vrátil natolik, že jsem je ve světle hvězd rozeznal. Obestoupili mě čtyři starší mladící včetně Lyona. Samá ptáčata z mé třídy – Lyonovi kamarádi. Snažil jsem se vyhrabat zpátky na nohy, ale Lyon byl rychlejší. Jakmile jsem se postavil, udeřil mě do žaludku tak silně, až jsem upadl dopředu. Lapal jsem po dechu, sípěl a snažil odlézt po čtyřech pryč. „Nikdo tě tady nechce. Nikdy se nestaneš jedním z nás. Copak to nechápeš?“ zavrčel nade mnou, popadl mě za vlasy a trhl mi hlavou dozadu, abych se mu musel podívat do očí. „Vždycky budeš všem ukradený. Myslíš, že Felixovi na tobě záleží? Nezáleží. Míšenci nikoho nezajímají. Nejsi nic než špína a na tom se nic nezmění.“ Ostatní tři chlapci mě znovu obestoupili a jeden se rozmáchl nohou, aby mě kopl do žeber. Nedokázal jsem popadnout dech, abych aspoň zavolal o pomoc. Felixovi by sedlání mohlo trvat i hodinu, pokud to bude dělat, jak nás učili, a do té doby… Nebyl jsem si jistý, kolik toho ze mě ještě zbyde. Kopali mě a tloukli tak silně, jak dokázali. Jeden z nich měl na rukou jezdecké rukavice, a když mě udeřil, bylo to jako dostat ránu železnou tyčí. Schoulil jsem se do klubíčka, zakryl si hlavu pažemi a modlil se, aby už přestali. Náhle to skončilo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276372
Nicole Con
way
• Letopisy
dr ač í c h
j e z d c ů
Bál jsem se vzhlédnout a zjistit proč. Měl jsem strach, že si jeden z nich přinesl meč nebo odešel pro nějakou jinou zbraň, aby se mnou skoncoval. Ale to, co jsem slyšel, byly zvuky boje, zoufalý křik a údery pěstí. Když jsem konečně zvedl hlavu, uviděl jsem nad sebou stát Felixe se zaťatými pěstmi. Ve tváři měl zuřivý výraz a rty zkroucené v úšklebku. Jeden z Lyonových kamarádů ležel už v bezvědomí opodál. „Vstávej, Jae,“ zavrčel na mě Felix. „Nemůžu je všechny vyřídit sám.“ Od ran, které jsem už schytal, mě bolelo celé tělo. Ale bylo mi to jedno. Vstal jsem. Felix za mě bojoval a já ho v tom nehodlal nechat samotného. Sevřel jsem pěsti a obrátil se k těm třem, kteří ještě stáli. Lyon byl jedním z nich a tvářil se, jako by mě chtěl zabít. Vrhl se na mě jako první. A pak vypukla rvačka. Sice jsem nebyl dobrý rváč, ale aspoň jsem dokázal krýt Felixovi záda. Tloukl je tak silně, div mě to nebolelo i za ně. Už teď byl dost velký chlap, větší než Lyon, a dvakrát tak silný. V tom, jak bojoval, jsem viděl spoustu nashromážděného vzteku, a i když na něho pršely rány, ani na okamžik se nestáhl. Aspoň ne dokud nestál botou Lyonovi na obličeji a netlačil mu hlavu do písku. „Ještě jednou ho napadneš a zlámu ti obě ruce,“ zavrčel varovně Felix. „To, co z tebe zbyde, nepoznají ani tví rodiče.“ Když se Lyonovi podařilo vykroutit se zpod Felixova podpatku, okamžitě se dal na útěk a zbytek chlapců s ním. Zmizeli do noci a svého omráčeného kamaráda tam nechali ležet. Nemohl jsem uvěřit, že to skončilo. Bál jsem se uvolnit, očekával jsem, že zničehonic přijde další útok. Ale nevrátili se. Noc byla stejně tichá jako předtím. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276372
Nicole Con
way
• Letopisy
dr ač í c h
j e z d c ů
Stál jsem vedle Felixe, z nosu mi kapala krev na předek noční košile a neodvážil jsem se polevit na ostražitosti, dokud jsem neviděl, jak mu klesly ruce k bokům. Oba jsme těžce dýchali, potřísněni krví, dívali se jeden na druhého a nevěděli, co říct. Nakonec Felix svěsil ramena, přistoupil ke mně, vzal mě za bradu, zvedl mi hlavu a dloubl mě do krvavého nosu. Trhl jsem sebou a pokusil se mu vykroutit. „Nech toho! Jsem v pořádku!“ Nelíbilo se mi, jak se nade mnou skláněl jako nějaký ustaraný rodič. Ponižovalo mě, když se mnou zacházel jako s malým dítětem – už tak jsem se dost styděl za to, že mi musel zachránit život. „Máš štěstí, není zlomený,“ poznamenal, když mě pustil. Zapotácel jsem se dozadu a stále jsem lapal po dechu, zatímco jsem k němu vzdorně vzhlédl. „Proč tohle pořád děláš? Proč se staráš o to, co se mi děje? Nikdo jiný to nedělá!“ V uších mi stále zněla Lyonova jedovatá slova a připomínala mi chladnou pravdu, které jsem se obával nejvíc. Nevěděl jsem, proč je na mě Felix tak milý. Nechtěl jsem ho podezírat, že si se mnou jenom hraje, ale nemohl jsem si pomoct. Nikdo jiný se se mnou nikdy nechtěl přátelit, zvlášť žádné z ostatních ptáčat. „Měl jsem je snad nechat, aby tě zabili?“ houkl na mě. „Jenom kvůli tomu, kdo byla tvoje matka?“ Snažil jsem se potlačit slzy, které mě pálily v očích. „Každý jiný by to udělal! Tak proč? Proč tohle děláš? Zasloužím si to vědět!“ Pohlédl na mě, jako by to byla nejpitomější otázka na světě. Uslyšel jsem, jak polohlasně zaklel. „Ty bys pro mě udělal totéž, ne?“ Zíral jsem na něho. Na moji pitomou otázku odpověděl další pitomou otázkou. „Ano.“ 100
Ukázka elektronické knihy