CAITLIN CREWSOVÁ
jsem malátná a bylo mi krásně teplo, byla jsem celá prostoupená sluncem a blankytem. „Osamělý ve srovnáním s čím?“ Otočila jsem se, abych na něj viděla, a zatajil se mi dech. Mezi nohama mi zatepalo nenasytnou vášní. „S tvým životem? Na svatbě nebyli žádní tví přátelé nebo rodina. Jsi ty osamělý?“ Zíral na mě, jako by mi tam před jeho očima narostly tesáky. „Já nejsem osamělý.“ „Ani já ne.“ „Řekla jsi mi, že se ti každý den stýská po matce.“ Tím mi vyrazil dech, ale přesto jsem se na něj dokázala usmát. „Ano, ale její ztrátu už jsem překonala. Už je z ní jen vidina. Stýská se mi po ní, ale nejsem kvůli tomu osamělá, jen si tak připomínám, jak moc jsem ji milovala.“ A že mě ona milovala tak, jak to otec nikdy nedokázal, ale to jsem nedodala. „Myslím, že i ty jsi přišel o otce.“ „Ano.“ Jeho tvář pozbyla na chvíli jakýkoli výraz. „Ale nestýská se mi po něm, Imogen. Jestli mi něco chybí, můj otec to není a nikdy nebyl.“ Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam bez pohnutí zírali jeden na druhého. Ve vodě jsem měla pocit, že jsem víc obnažená než předtím. Když se Javier zase pohnul, protože se začal zvedat z bazénu, nebyla jsem si jistá, zda cítím úlevu, nebo ztrátu. „Pojď,“ vyzval mě. Stál za mnou a já se cítila jak zahlcená sluncem, tak roztřesená a odhalená, ale poslechla jsem ho. Když jsem vylezla z bazénu, znovu jsem si uvědomila, že se před ním vystavuji zcela obnažená, tak jak jsem se cítila předtím ve vodě. Zůstala jsem stát na posledním schodu a ztuhla tam, ačkoli alarm, který se ve mně nejspíš měl rozeznít, byl jaksi otupělý. Asi mi ho taky uzmulo slunce. Zůstala jsem stát ztuhlá na posledním schodu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276297