„Říkala jsem neteři, ať mi to radši nedává. Ale že prej, když je to na zdravotní účely… Když vám to dám, nahlásíte to? Ještě jsem to ani pořádně neotevřela. Ani nevím, jak se to užívá. Jestli vylouhovat jako čaj…,“ koktala vyplašeně. „Paní Jirzová…“ „Jerzová. Jerzová Anastázie.“ „Paní Jerzová,“ supěla Josefína. Vodítko ji škrtilo kolem zápěstí. „Kde bydlí pan Ječný?“ „Přímo nade mnou,“ ukázala ke stropu s viditelnou úlevou, že se hovor týká jiných věcí než pytlíčku konopí, který má v schovaný v kredenci. „Je doma. Slyším ho špacírovat po bytě. Měl by bejt v pivovaru, ale před chvílí dorazil. Jeho paní tam asi zůstala. Vůbec se domů vracela pozdě,“ ztišila dramaticky hlas. „Včera jsem ji ani neslyšela přijít. A to poznám. Klape si na podpatcích jako… prý, že je ráda, že výtah nefunguje. Aspoň si zachová figuru. Chápete to? A co podle ní máme dělat my, důchodci? Majitel je gauner, ten na opravu –“ „On byl doma?“ skočila jí do řeči Josefína. „Kdo?“ „Ječný.“ „Kdy?“ „Včera odpoledne.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zaslechla bych ho. Má takový šouravý pantofle…“ Josefína to vzdala a vzala vzpouzejícího se Otravu do náručí. „A vy jste byla celé odpoledne doma?“ „Jo,“ přikývla, „vařila jsem znojemskou. Micina má po ní průjem, ale mám plnej sklep zavařenejch okurek, tak to musím zpracovat. Od švagra. Bydlí na Moravě, kousek od Hrušovan. Jsou dost kyselý, ale co bych je nebrala. Lepší než to kupovat. Víte, kolik teď stojí?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276280
„Ne,“ prohlásila Josefína. Sevřela Otravu pevněji a začala stoupat do dalšího patra. „Na shledanou, paní Jerzová. A zavřete za sebou dveře, nebo k vám ten pes vážně vletí.“ „A tamto?“ Josefína se ohlédla. „Co?“ „No – tamto.“ Tlustá paní předvedla gesto topícího. „Upečte sušenky,“ poradila jí Josefína, než zmizela za zatáčkou schodiště. „Sušenky…,“ slyšela důchodkyni mumlat. Počkala, až cvakly dveře, a postavila Otravu na zem. Okamžik to vypadalo, že se vrhne zpět za Micinou a její kamarádkou, ale nakonec v něm nejspíš zvítězila psí hrdost a poslušně následoval paničku k další partaji. Že za to mohl modrý igelitový pytel s odpadky, poznala Josefína až vzápětí. Vrazil do zapáchajícího bince čumák. „Fuj!“ napomenula ho. Rochnil se dál. Rybina, pokrčila nos. Neměla šanci. Zmáčkla zvonek pod jménem Ječný. Nic. Znovu. A potom zas. Dveře se rozlétly. „Doprčic, já ty odpadky odnesu!“ „To je dobře,“ řekla. „Promiňte… myslel jsem, že je to paní Jerzová,“ hlesl. Byl bledý a čelo mu brázdila hluboká vráska. Na sobě měl to samé oblečení, v jakém ho viděla ráno, jen boty vyměnil za plastové pantofle velikosti obra Koloděje. „Nerada vás ruším,“ přemýšlela, jak začít. „Jmenuji se Josefína Divíšková. Asi jste si mě všiml v pivovaru. Dneska.“ Díval se na ni. „Mluvila se mnou Marie Knoblochová,“ zkusila štěstí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276280
„Ne, nezlobte se, ale…“ K vrásce mu přibyla další. „Jste od policie?“ Zaváhala. Páčit informace z důchodkyně, co ráda marihuanu a kočky, a lhát čerstvému vdovci, kterému se žena utopila v pivu, byly dvě různé věci. „Spolupracuji s policií externě,“ zvolila nakonec střední cestu. To jest – sofistikovaně si vymýšlet v kombinaci s použitím několika pravdivých údajů. „Nějaký průkaz?“ zkazil jí plán už v počátku. Vysvobodil ji Otrava. Zakousl se do pytle a táhl ho ke schodům do nižšího patra. Zůstala za ním cestička z cibulových slupek, zelené shnilotiny, mastných ubrousků, vaječných skořápek, zátek od piva, slepených kousků veky, pecek, použitých uchošťourů, a kdoví čeho ještě. Ječný vzdychl a zaplul zpět do bytu. „Otravo!“ Chytla voříška za obojek a dotáhla ho zpátky ke dveřím. I s igelitem v tlamě. „Omlouvám se!“ zavolala do předsíně. Na zemi běhoun s kosočtvercovými vzory, po pravé straně věšák plný kabátů a bund – dámských i pánských, pod ním botník, vedle na stěně reprodukce s lekníny… Do zorného pole jí vstoupil Ječný s novým pytlem v ruce. „Nedělám to poprvé,“ začal sbírat odpadky. „Hrabou se v tom sousedčiny kočky.“ „Potvory chlupatý,“ dřepla si k němu. Sahat na ty věci se jí nechtělo, tak alespoň předstírala, že mu chce pomoct. „Manželka je nesnášela,“ zašeptal. „Je mi líto, co se vám stalo,“ mrkla na něj. V levém oku měl popraskané žilky. V pravém ječné zrno. Možná by mu pomohl výluh paní Jerzové. Určitě ty sušenky. „Pane Ječný, kde jste byl včera odpoledne?“ zamířila přímo na desítku a modlila se, aby to vyšlo. 100
Ukázka elektronické knihy