„Říkala jsem neteři, ať mi to radši nedává. Ale že prej, když je to na zdravotní účely… Když vám to dám, nahlásíte to? Ještě jsem to ani pořádně neotevřela. Ani nevím, jak se to užívá. Jestli vylouhovat jako čaj…,“ koktala vyplašeně. „Paní Jirzová…“ „Jerzová. Jerzová Anastázie.“ „Paní Jerzová,“ supěla Josefína. Vodítko ji škrtilo kolem zápěstí. „Kde bydlí pan Ječný?“ „Přímo nade mnou,“ ukázala ke stropu s viditelnou úlevou, že se hovor týká jiných věcí než pytlíčku konopí, který má v schovaný v kredenci. „Je doma. Slyším ho špacírovat po bytě. Měl by bejt v pivovaru, ale před chvílí dorazil. Jeho paní tam asi zůstala. Vůbec se domů vracela pozdě,“ ztišila dramaticky hlas. „Včera jsem ji ani neslyšela přijít. A to poznám. Klape si na podpatcích jako… prý, že je ráda, že výtah nefunguje. Aspoň si zachová figuru. Chápete to? A co podle ní máme dělat my, důchodci? Majitel je gauner, ten na opravu –“ „On byl doma?“ skočila jí do řeči Josefína. „Kdo?“ „Ječný.“ „Kdy?“ „Včera odpoledne.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zaslechla bych ho. Má takový šouravý pantofle…“ Josefína to vzdala a vzala vzpouzejícího se Otravu do náručí. „A vy jste byla celé odpoledne doma?“ „Jo,“ přikývla, „vařila jsem znojemskou. Micina má po ní průjem, ale mám plnej sklep zavařenejch okurek, tak to musím zpracovat. Od švagra. Bydlí na Moravě, kousek od Hrušovan. Jsou dost kyselý, ale co bych je nebrala. Lepší než to kupovat. Víte, kolik teď stojí?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276280