když se do mě něco zavrtá, z mého nitra se potom vine dřevěná špona. jestliže neumím vlastní silou létat a moje nohy jsou chromé, tudíž se nemohu pohybovat, pak je mi ovšem shůry dána možnost plavat – doposud však marně čekám na vyplnění takového nezaslouženého štěstí. avšak důvěřuji svému vykupiteli, stolu všech stolů, vznešenému nejvyššímu stolu nepřírodního původu, stolu trůnícímu nade všemi stoly a vynášejícímu soud nad stoly dobrými a špatnými. on je tím, kdo odmění mou neochvějnost, neboť je právem stolem božským, jenž povstal z palivového dříví a vystoupal z očistce do vzdušných výšin. dokáže měnit písmena, a proměnit takto mou „desku“ v „tresku“, čímž obdaří mne milostí plavby v noci posledního soudu – doznal jsem se k slepotě – mimo omezený svět tohoto pokoje. občas, když se pode mnou podlaha zachvěje, vnímám dutý šramot sklepa, mého podsvětí. vyjevuje mi, že na svých nohách se budu moci pohybovat, byť pouze ode zdi ke zdi, pakliže se jednou rozechvěje zem, na níž spočívá svět této místnosti. zemi jako šalbu pokušitele však popírám. během pokračování monologu se nůž začíná pohybovat a sklouzne, jako by magicky přitahovaný, kolem talíře na stranu vidličky, která se, koketně uhýbajíc, přitočí k jeho boku. stůl: věřím ve vodu, v řeku tekoucí říší blažených, jež odnese mne do jiného, lepšího světa, do světa beze stěn a hranic, kde budu blaženě plavat mezi polypy a žraloky. moje víra mě drží, a proto tu stojím a nemohu jinak – dokud mne nějaká sudba v zlobě nepřevrátí. avšak bůh-stůl je spravedlivý ve své dobrotě a nechá mě stát v temnotě, neb trpělivost a dobromyslnost jsou mi vlastní, a odpouštím židlím z tvrdého dřeva, když do mě neprozřetelně narazí nebo mě plánovitě kopnou, ano, nastavím, jak psáno jest, i druhou, třetí i čtvrtou stranu. nůž se dvoří hrotům vidličky, až ta mu dopřeje, aby zkoumavě přejížděl po jejich délce. verše teď melodramaticky ke klavírnímu doprovodu nůž: pověz mi zda bych bych bych vidlička: a zdalipak bys pích pích pích nůž: jenom jestli chceš chceš chceš vidlička: jen si klidně řež řež řež nůž: jsem já kudla ostrý nůž fortelně já řežu nuž chytni maso jen ho chyť příborně mi chutě syť 96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276261