Roman Bureš „Tak, a jsme bez vody.“ „Ještě je tam pivo…“ „Teplý pivo fakt pít nebudu!“ zavrčela podrážděně. Políbil ji na tvář. „Nějak jsme to nevypočítali.“ Teď pro změnu zněla ustrašeně. „Neboj, miláčku, žízní neumřeme.“ Chvíli se přehraboval v batohu, pak popadl člověka a do žíly mu vrazil kanylu zakončenou hadičkou. Strčil si ji do pusy a sál jeho krev. Koulel nad tou lahodou očima, aby Lilith trochu zvedl náladu. Lidé měli tělesnou teplotu jen pár stupňů nad bodem mrazu a krev byla příjemně chladivá. „Ochutnej,“ podával jí hadičku, ze které prýštila chladivá rudá tekutina. „Je to osvěžující a plný živin.“ Trochu se ušklíbla, ale ochutnala. Překvapeně vykulila oči. „Ty jo… To je dobrý!“ „To by stačilo,“ smál se Samael a do kanyly vrazil špunt. „Sice se mu rychle obnovuje, ale nesmíme ho vyzunknout naráz.“ „Čerstvou jsem ji nikdy nepila.“ „Naučil jsem se to, když jsme byli na lovu písečných pavouků. Do pouště nemůžeš tahat vodu na dva týdny.“ „Tak co? Zabalíme to?“ zeptala se Lilith a utírala si bradu. „Zastavit nás může jenom naše slabost. Jídla a pití máme dost,“ kývl na člověka. „Ale možná bychom ho neměli tak štvát, aby se nám nesložil. Navrhuju jít pomaleji.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276259
Inferium „Já už bych šla spíš domů…,“ zabručela Lilith a hodila ze svahu kamínek. „Domů k mamince, jo?“ dobíral si ji. „Nebuď ubrečená.“ „Nejsem ubrečená! Prostě mě ten pochod už sere!“ Samael chvíli promýšlel strategii. Jestli si Lilith postaví hlavu, je po všem. „Víš, chci si nebeskou blánu zblízka prohlédnout, když už jsem tu. Koukej, jak je nízko.“ Oba se zadívali k obzoru. Nebe opravdu vypadalo na dosah. Dokonce se zdálo, že se směrem k nim svažuje. Ale to mohl být jen optický klam. „Vždyť tohle není ani nejvyšší hora,“ upozornila Lilith. „To ne, ale víš, že se říká, že na několika místech je nebeská blána velice nízko. Tak tohle je jedno z těch míst.“ „To jsou jenom pověry, Same. Stejně jako se říká, že rozbité zrcadlo přináší sedmdesát let smůly nebo že roh jednorožce zlepšuje erekci… Samé nesmysly!“ Samael si vzdychl. Démoni jsou poživační, vášniví a rozmarní, ale také trochu přízemní. A v tom hle se Lilith od většiny moc neliší. V Inferiu novým myšlenkám nikdy nikdo nebránil, ale málokdo s nimi přicházel. Možná proto, že démoni měli vše a nic nového nepotřebovali. „A tebe nezajímá, co je nahoře?“ „Proč by mělo?“ vykulila na něj oči. „K čemu potřebuju vidět z blízka nebe? Mě zajímá historie. Ty studuješ strojírenství, máš farmu a lovy. Máme kamarády, večírky. Pití, drogy a sex! Co chceš od živo-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276259
Roman Bureš ta víc? Proč si ho neustále komplikuješ nějakýma otázkama?“ Samael nasupeně shlížel na svět pod jejich nohama. Na tenounkou stužku řeky, na Prašnou Křovinu velikosti knoflíku. „Možná právě proto tě miluju,“ povzdechla si nakonec. „Než děda zemřel, vyslovil proroctví. Že prý lidé spáchají zlo tak veliké, že to ani nebe neunese,“ zabručel Samael. „To mohlo znamenat cokoli. Víš, jak bývají smrtelná proroctví zmatená.“ „Navíc se v posvátných svitcích píše, že jednou se blána ztenčí natolik, že jí budeme moci projít. A horoskopy v novinách říkají, že to má být letos.“ „Za prvé: kromě Leviathanových mnichů nikdo neví, co se doopravdy ve svitcích píše. Za druhé: horoskopy jsou jenom pověra!“ „A co když ne?“ houkl trucovitě. „Co když skutečně máme možnost otevřít nějakou bránu do jiného světa?“ Shovívavě ho pohladila. „Navíc tam prý čeká neskutečný poklad. A dobře víš, že nápadníkovi s holým zadkem tě táta nedá.“ Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se usmála. „Dávám ti poslední den, Same,“ zvedla varovně prst. „A jestli do té doby nevylezeme na ten debilní vrchol, tak na to kašlu, popadnu tady kamaráda a mažu zpátky. A Same! Jestli se i pak budeš vzpírat, už nikdy nezasuneš!“ „Jsi sprostá vyděračka, víš to?“ usmál se a políbil ji.
100
Ukázka elektronické knihy