Roman Bureš „Tak, a jsme bez vody.“ „Ještě je tam pivo…“ „Teplý pivo fakt pít nebudu!“ zavrčela podrážděně. Políbil ji na tvář. „Nějak jsme to nevypočítali.“ Teď pro změnu zněla ustrašeně. „Neboj, miláčku, žízní neumřeme.“ Chvíli se přehraboval v batohu, pak popadl člověka a do žíly mu vrazil kanylu zakončenou hadičkou. Strčil si ji do pusy a sál jeho krev. Koulel nad tou lahodou očima, aby Lilith trochu zvedl náladu. Lidé měli tělesnou teplotu jen pár stupňů nad bodem mrazu a krev byla příjemně chladivá. „Ochutnej,“ podával jí hadičku, ze které prýštila chladivá rudá tekutina. „Je to osvěžující a plný živin.“ Trochu se ušklíbla, ale ochutnala. Překvapeně vykulila oči. „Ty jo… To je dobrý!“ „To by stačilo,“ smál se Samael a do kanyly vrazil špunt. „Sice se mu rychle obnovuje, ale nesmíme ho vyzunknout naráz.“ „Čerstvou jsem ji nikdy nepila.“ „Naučil jsem se to, když jsme byli na lovu písečných pavouků. Do pouště nemůžeš tahat vodu na dva týdny.“ „Tak co? Zabalíme to?“ zeptala se Lilith a utírala si bradu. „Zastavit nás může jenom naše slabost. Jídla a pití máme dost,“ kývl na člověka. „Ale možná bychom ho neměli tak štvát, aby se nám nesložil. Navrhuju jít pomaleji.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276259