Před otevřením mateřské školy došlo pouze k nejnutnějšímu přizpůsobení interiéru pro provoz takovéhoto zařízení. Spolu s novým „dětským“ vybavením byly využívány i původní kusy nábytku, kromě vestavěných skříní se jednalo například také o klavír (křídlo) v obývacím pokoji.1
Některé kusy byly přemístěny do budovy ředitelství podniku.2 Ovšem většina původního mobiliáře, jenž v domě zůstal po nuceném vystěhování jeho majitelů, se „ztratila“. Z důvodu radikální změny využití většiny prostor bylo nutné v rámci celkové adaptace provést i několik stavebních zásahů, které však nijak zásadně nenarušily původní charakter prostorového řešení domu. Jednalo se převážně o odstranitelné úpravy, doplňky či vestavby, jež přizpůsobily místnosti provozu mateřské školy. Nejradikálněji se postupovalo v suterénu, kde byly vybourány dvě příčky, spojily se tak dva sklepy a sušárna v jediný prostor, který sloužil jako „tělocvična“, ale ne pro každodenní využití, protože děti většinou cvičily v hernách nebo v místnostech k tomu vyhrazených. Zbývající obytné prostory suterénu, původně byt řidiče, služebné a malá kuchyňka, nebyly vhodné k využití jako místnosti pro stálý pobyt dětí, proto se z nich staly kabinety.3 Kotelna a ostatní v suterénu umístěné zázemí domu sloužily v nezměněné podobě dále. V přízemí místo bývalého baru, herny a malé jídelny měly třídu-hernu předškolní děti, tento prostor byl od části bývalé hlavní jídelny oddělen jednoduchou jemně členěnou příčkou, za níž se nacházela jídelna dětí. Přilehlá kuchyně prošla samozřejmě nutnou úpravou, z rodinné na školní. Původně přijímací pokoj se přeměnil v šatnu dětí. Zbylé reprezentační místnosti v přízemí (hala a obývací pokoj) si svou prvotní funkci do značné míry udržely, jelikož v nich čekali rodiče na své ratolesti a byly tady též oficiálně přijímány návštěvy a delegace.4 Zřejmě právě zde byla zřízena volební místnost pro volby do zastupitelských orgánů v roce 1986.5 Problém až do počátku 80. let představovaly toalety pro třídu v tomto podlaží, neboť na celé oddělení připadal jen jeden jediný záchod a umyvadlo při původní šatně pro hosty u hlavního vchodu. O první patro se dělily dvě třídy s mladšími dětmi, každé z nich mělo k dispozici polovinu těchto obytných prostor, tedy pánskou nebo dámskou část skládající se z ložnice, pokoje-pracovny a koupelny. Jednotlivé třídy využívaly jeden z přidělených pokojů na cvičení popřípadě k odpolednímu odpočinku.6 I zde se objevil stejný problém jako v přízemí, původní koupelna s jednou toaletou, v jedné z nich se nacházel i bidet, sloužila vždy celému oddělení, přesto ani kvůli takovémuto nedostatku nedošlo v prvém patře k žádným stavebním úpravám.
Druhé patro nemělo přesně stanovené využití, v bývalém pokoji pro hosty s umývárnou například jeden čas přespávala přespolní učitelka mateřské školy. Také zde stejně jako v přízemí byla provedena drobná odstranitelná vestavba, jednalo se o dřevěnou příčku, která oddělila belveder od prostoru schodiště. Dosti praktické skleněné větrolamy před vstupem na terasu a na jižní markýze, které chránily lichoběžníkový průhled na terasu prvního patra, byly odstraněny. Bazén před jižní terasou byl zajištěn nízkým plotem z trubek a pletiva, po nějaké době byl zasypán a začal sloužit jako pískoviště. Generální oprava vily v letech 1980–1982 se zaměřila především na opravu střechy a výměnu hodně zatěžovaných materiálů. Drobnou stavební úpravou v suterénu došlo také k částečnému vyřešení nedostačujícího počtu sociálních zařízení. Propojením bývalé prádelny a sousední lázně vznikla šatna a umývárna pro oddělení předškolních dětí, čímž se vyřešil jeden z hlavních provozních problémů mateřské školy. Původní obklady se zachovaly jen na jižní stěně vzniklé místnosti, protože ostatní stěny byly opatřeny obklady novými.7 V rámci rekonstrukce střechy, především pochozí střešní terasy druhého patra, byla provedena nová izolace tamních záhonů vyasfaltováním, i přesto nebyly z obavy před prosakováním vody záhony dále využívány jako střešní zahrada. Jako příklad výměny opotřebovaného materiálu můžeme uvést nahrazení obložení schodiště z dýhových desek (pouze u vnitřní stěny) jekorem přiměřené hnědé barvy, protože vlivem pravidelného omývání začaly původní desky praskat a staly se tak pro děti nebezpečné.8 V přízemí byla podlaha z dřevěných parketových desek s povrchem z dubové dýhy v původně obývacím pokoji a v jídelní části s barem a hernou překryta PVC.
Po celou dlouhou dobu zůstala vila především díky „šetrnému“ využití v až neobvykle původní podobě. Kromě většiny vnitřního vybavení a nábytku, kterého v domě zůstal jen zlomek, nedošlo do roku 1990 k zásahu do pevných součástí interiéru (vestavěné skříně, okna, dveře ad.) a stavba nebyla narušena žádnou zásadnější přestavbou. Vila si tak zachovala svůj originální charakter včetně řady zajímavých detailů. Řada plánovaných razantnějších úprav se nakonec neuskutečnila, jako se například nepodařilo prosadit vybudování dopravního výtahu do prvého patra, který měl ulehčit kuchařkám, aby tam nemusely nosit jídlo po schodech.9 Určitou roli zde sehrál i statut kulturní památky, neboť právě stanoviska tehdejších pracovníků památkové péče byla k úpravám Volmanovy vily často negativní.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276226