„Mně stačí vědět, že se máš dobře. Máš se dobře?“ řekla a položila obloženou housku na talíř. Taky položil svou housku na talíř, strašně by jí chtěl koupit večerní šaty a vidět ji hezkou a říct jí, že si to zaslouží, vstal, obešel stůl, sedl si na lavici vedle ní. „Mám se dobře,“ a nechal se od ní obejmout. Nejradši by ji požádal, aby mu půjčila auto, a okamžitě odjel, ale po jídle se naopak vrátil do trafiky a přesunul komiksy k motoristickým časopisům, dal krabice s použitými knihami zpět na místo, v ruce mu tepala tupá bolest, obsluhoval zákazníky a pomáhal otci spočítat noviny určené k vrácení. Zeptal se ho, jestli si může vzít auto. Otec řekl, že den předtím natankoval, potom se ho otázal, jestli s tou zavázanou rukou bude moct řadit, odpověděl, že to není problém, a vzal si ze šuplíku klíčky. Až do Corvetta skoro neřadil, na semaforech otvíral a zavíral dlaň, aby si zvykl na bolest, přestal s tím, když byl na magistrále. Vyjel u San Donata, zpomalil a viděl, že fotbalové hřiště je prázdné. Pokračoval až ke statku, ani tam nestálo žádné z jejich aut. Zavolal Cristině, řekl jí, že jde k doktorovi nechat si zkontrolovat tu ránu, i když už ho tolik nebolí, potom se staví na večeři u rodičů. „Cos řek vašim?“ „Nehoda v domácnosti.“ „Věřili tomu?“ „Nevím, asi ne.“ „Brácha mi to nezvedá.“ „Do večera si s ním promluvím.“ Rozloučili se, vystoupil z auta a rychle zamířil k domu, přelezl drátěný plot v místech, kde nebyl napnutý, a dostal se do vnitřního dvora. Byl to zaprášený čtvercový prostor, stály tam lopaty, s nimiž pohřbili Césara, a pár kbelíků. Podíval se do boudy a našel tam stočený řetěz. Byly to vlastně dva řetězy spojené horolezeckou
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276225
karabinou, vyhákl ji a vzal si kratší kus. Vytáhl ho ven a obtočil si jím zdravou ruku. Vrátil se na silnici, nasedl do auta, nastartoval motor a otočil se, zaparkoval před zatáčkou. Zapnul rádio a čekal, nevěděl, jestli Cristinin bratr vůbec přijede. Často býval u otce, byl už starý a střídali se u něj. Řekl si, že počká až do soumraku, a začal poslouchat zprávy v rádiu a potom písničku od Carboniho, Carboniho měl rád od koncertu v Assagu. Znovu si přečetl zprávu od Margherity, psali si, ona mu potom volala a zničehonic ho pozvala v sobotu nebo v neděli na kafe, vypnul rádio a sklopil opěradlo trochu dozadu. Když později zpozoroval Ford Fiestu, už skoro dřímal a ruka mu pulzovala, na telefonu měl dva hovory od Cristiny, na které nereagoval. Počkal, až Cristinin bratr zaparkuje a vystoupí, viděl, jak vchází do domu. Potom vylezl z auta, řetěz mu visel podél nohy. Třikrát lehce kopl do dveří, a jakmile se otevřely, vrhnul se na něj. Věděl, jak na to, už to dělal, jeho tělo se ve skutečnosti na možnost téhle násilné akce připravovalo už dlouho. Svaly jako z oceli, obratné klouby, přesné reflexy, něco mu v té jeho krutosti pomáhalo. Vrazil do něj a on se svalil na kuchyňské dveře, počkal, až vstane, slyšel, jak říká Co to do prdele a praštil ho řetězem do boku. Jakmile zase dopadl na zem, začal ho švihat přes nohy. Viděl, že mu jde pěna od úst, že se otáčí sem a tam, vzpírá se na rukou a zase sjíždí na zem. Zasáhl ho přímo do holenní kosti, zůstal stát a díval se na něj, na toho stejně starého kluka, který se teď sotva hýbal a dusil v sobě nářek, zkusil se dotknout kolena a zvedl přitom hlavu, aby zkontroloval, co má zlomeného. Udeřil znovu, opřel se o stůl. Obvaz byl netknutý a zdravá ruka ho pálila, protože ji pevně svíral obtočený řetěz. Ten druhý sténal a držel se za zlomenou holeň. Ještě před Cristinou tu byl on: chodit do Magnolie na koncerty, kšeftovat s kokainem, aby si v následujících dnech trochu
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276225
přilepšili, vypít pár piv a hledat na internetu zápasy ve smíšených bojových uměních, dělit se o sázky, přivykat zraněním surových soupeřů. „Zlomils mi nohu.“ Podařilo se mu vysoukat se po zádech nahoru a teď se opíral o zeď, konečně zase popadl dech. Andrea položil řetěz na zem a pohledem utkvěl na pohovce, na opěradle byly špačky od cigaret a prázdný popelník, na polštáři balíček karet a srolovaný obal od sušenek. „Zlomils mi nohu.“ Ve světle mu ztmavly panenky. Dovlekl se ke kuchyňské skříňce, prsty a potom předloktím se zachytil o horní desku, vytáhl se nahoru, na jedné noze stát mohl. „To tys oddělal toho psa, stejně jako teď mě.“ Andrea se na něho nedíval. Ten druhý se stále křečovitě držel skříňky, vypadal jako plameňák na jedné noze, neovládl se a zachrčel. „Oddělals ho jako mě.“ Andrea ho obešel a zamířil ven. Na prvním schůdku seděla Cristina. Oči měla upřené na silnici a vlasy po straně stažené do ohonu, zvedla hlavu, ale nepodívala se na něj, zírala do škvíry ve dveřích, které zůstaly pootevřené. Neřekl nic, kráčel dál k bráně. Byl unavený, než dorazil na silnici, ohlédl se, kde je, šla dovnitř za bratrem a on dostal strach, jako pokaždé, když dával něčemu sbohem. Když Margherita vcházela do agentury, uvažovala, co by pro ni ztráta muže znamenala. Byla si jistá, že jestli bude takhle s Andreou pokračovat dál, hrozí, že poruší svůj manželský slib. Opojení, řekla by Némirovská. Otevřela dveře, vypnula alarm a šla na zá chod. Před zrcadlem si nahlas a zřetelně přeříkala: „Nabízíš se šestadvacetiletým klukům.“ Cítila se jinak, jistěji, a došlo jí, že ve skutečnosti se bojí hlavně toho, že se z ní bude Carlo kousek po kousku vytrácet. Proto mu
106 Ukázka elektronické knihy