M A R G A R E T AT W O O D OVÁ
„Rády jsme posloužily,“ dodala teta Helena. „I já mám pro vás výměnou pár informací od velitele Judda. Ale i ty musí zůstat mezi námi.“ Naklonily se blíž. Všechny dovedeme ocenit tajemství. „Našim chlapcům se podařilo zlikvidovat i dva přední agenty Mayday v Kanadě.“ „Bůh nás vidí,“ vydechla teta Vidala. „Naše perlová misie sehrála zásadní roli,“ dodala jsem. „Budiž chvála!“ podotkla teta Helena. „Bohužel o jednu z nás jsme při tom přišly. O tetu Adrianu.“ „Co se jí stalo?“ zeptala se teta Elizabeth. „Čekáme na další informace.“ „Pomodlíme se za její duši,“ přislíbila teta Elizabeth. „A teta Sally?“ „Ta je myslím v bezpečí.“ „Budiž chvála.“ „Jistě. Ovšem další špatná zpráva je,“ pokračovala jsem, „že jsme odhalili průlom ve vlastní obraně. Oběma zmíněným agentům Mayday musel pomáhat někdo přímo z Gileádu. Zrádci v našich řadách. Získávali odtud zprávy – o našich bezpečnostních opatřeních, a dokonce i o našich agentech a dobrovolnících v Kanadě.“ „Kdo by zhřešil takovým odpadlictvím?“ pohoršila se teta Vidala. „Oči už na tom pracují,“ ujistila jsem ji. „Ale pokud byste si všimly čehokoliv podezřelého – čehokoliv nebo kohokoliv tady v rezidenci –, dejte mi vědět.“ Následoval okamžik ticha, během něhož si vyměnily pohledy. Kohokoliv tady v rezidenci zahrnovalo i je. „To přece nepřichází v úvahu,“ protestovala teta Helena. „To by nás zostudilo!“ „Rezidence Ardua je bez poskvrny,“ připojila se teta Elizabeth. „Ale lidská srdce jsou nevyzpytatelná,“ namítla teta Vidala. „Musíme se mít na pozoru,“ souhlasila jsem. „Prozatím jste si vedly skvěle. Dejte vědět, co dostanete z těch kvakerů a tak.“ Zaznamenávám, zaznamenávám, až se občas bojím, že nadarmo. Černá tuš, kterou používám, už mi dochází: brzy přejdu na modrou. Zrekvírovat jednu lahvičku z vidalských zásob by neměl být problém: učí se tam kreslit. My tety jsme dřív dokázaly získat propisovací pera z šedého trhu, jenomže tu možnost už nemáme: náš dodavatel z Nového Brunšviku žehral na tmu pod svícnem a zatkli ho. 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276222
SVĚDECTVÍ
Ale já Ti vyprávěla o dodávce se zatemněnými okny – ne, na předchozí stránce už nás dovezli na stadion. Jakmile jsme vystoupily, hnali mě a Anitu napravo, ke stádu dalších žen: sáhla jsem po výrazu stádo, protože přesně tak s námi zacházeli. Naši sortu nahnali na nekrytou tribunu označenou žlutou páskou jako místo činu. Bylo nás tam alespoň čtyřicet. Jakmile nás dopravili na místo, sundali nám želízka. Asi je potřebovali pro další. Sedly jsme si s Anitou vedle sebe. Ženu nalevo jsem neznala, ale říkala, že je právnička, napravo od Anity seděla další advokátka. Za námi čtyři soudkyně, před námi čtyři další. Celá sekce práv. „Nejspíš si nás třídí podle profese,“ podotkla Anita. A přesně tak to bylo. Když se strážci chvíli nedívali, podařilo se té na konci naší řady získat informace zpoza uličky – ve vedlejším oddíle shromáždili lékařky. Neměly jsme s sebou nic k obědu a nic nám taky nedali. Během následujících hodin přijížděla na stadion jedna dodávka za druhou a vysazovala tu ženy, várku za várkou, všechny proti jejich vůli. Žádná už nebyla mladá. Všechny vzdělané, ve středním věku, v kostýmcích a péči dobrých kadeřnic. Ale bez kabelek: ty jsme si s sebou vzít nesměly. Nikde ani hřeben, jediná rtěnka, zrcátko, krabička s mentolkami, kapesníčky. Připadala jsem si bez všech těch parafernálií jako nahá. Teď už jsme si na to zvykly. Slunce pražilo: neměly jsme pokrývku hlavy ani opalovací krém a já si dovedla představit, že se západem slunce budu jako rak. Alespoň že sedadla měla vzadu opěrky. Kdybych vyrazila na zápas, hověla bych si tu docela pohodlně. Jenomže o zábavu rozhodně nešlo. Navíc jsme se nemohly ani zvednout a protáhnout, protože když se o to některá z nás pokusila, ihned ji seřvali. Sedět bez hnutí samo o sobě člověka potrápí a za chvíli nás pobolívala zadnice, záda i svaly na stehnech. A i nepatrná bolest je bolest. Pro ukrácení času jsem si nadávala. Jak jsi, ty huso jedna pitomá, mohla uvěřit všem těm kecům o životě, svobodě, demokracii a právech člověka? Krmili nás tím na právech jako věčnými pravdami, jejichž zastávání jsme hodlali zasvětit svou kariéru. A já se na ně spoléhala jako na kouzelná zaklínadla. Zakládala sis na tom, jaká nejsi realistka, vyčítala jsem si, tak se teď postav skutečnosti čelem. Došlo k převratu, tady ve Státech, tak jako v průběhu dějin 113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276222
M A R G A R E T AT W O O D OVÁ
v mnoha jiných zemích. Každou násilnou změnu ve vedení země následuje radikální potlačení opozice. Do čela odporu se vždycky postaví inteligence, proto se s ní zúčtuje jako s první. Jsi soudkyně, takže patříš k inteligenci, ať se ti to líbí, nebo ne. Budou se tě chtít zbavit. Už od dětství jsem dělala věci, které byly podle ostatních mimo moje možnosti. Nikdo v naší rodině v životě nešel na vysokou a taky mnou za to pohrdali. Dostudovala jsem díky stipendiu, a protože jsem si po nocích vydělávala, jak se dalo. To člověka utuží, zocelí. Zatvrdíte se. Nenechám se tady zlikvidovat, zařekla jsem se, budu bojovat. Jenomže všechna ta vybroušenost, kterou nám poskytli na univerzitě, tu teď byla k ničemu. Musela jsem oprášit výzbroj spodiny, kousnout se a roztočit všechny mozkové závity, abych se nějak protloukla, okouknout všechny žebříčky a strategicky usoudit, kudy se dá vyšplhat zpátky na výsluní společnosti, z něhož mě právě strhli. Musela jsem prozkoumat všechny možnosti, ale nejdřív hlavně zjistit, kolik jich vůbec mám. Byla jsem zahnaná do kouta už tolikrát. A vždycky jsem se z něj nějak dostala. Tohle jsem si opakovala pořád dokola. Během odpoledne nám přece jen přinesli něco k pití, rozdávali nám láhve ve trojicích: jeden je nesl, další je distribuoval a ten třetí je jistil samopalem pro případ, že by některá z nás vyskočila a pokusila se je rozsápat jako šelma, kterou v nás zřejmě viděli. „Nemůžete nás tu takhle držet!“ ohradila se jedna z nás. „Nic jsme neprovedly.“ „Nesmíme s váma mluvit,“ opáčil ten, co rozdával pití. Nemohly jsme si ani odskočit. Tu a tam se objevil čůrek moči a přibývalo jich, tekly po tribuně dolů k hřišti. Tohle zacházení nás má ponížit, zlomit náš odpor, honilo se mi hlavou – jenomže odpor vůči čemu? Nikde jsme neslídily, nezatajovaly jsme žádnou informaci, neválčily jsme proti nim pod křídly nepřátelské armády. Nebo snad ano? Kdybych se zahleděla hluboko do očí těch mužů, dívala by se z nich na mě lidská bytost? A pokud ne, tak co? Pokusila jsem se představit si, že na místě těch, kdo nás tu drželi, stojím já sama. Co si myslí? Co mají za lubem? Jak toho chtějí docílit? *** 114
Ukázka elektronické knihy