Poslední vzkaz byl od mámy. Nick protáhl obličej. Doufal, že na téhle plavbě s Tarou budou mít víc času pro sebe, ale ona byla nepolapitelná jako vždycky. Navíc byla sova a on skřivan. Možná by dnes mohl navrhnout, že spolu zajdou na oběd a zažijí něco jen sami dva. Ten plán mu zvedl náladu. Klusem zamířil po borovicemi lemovaném chodníku k jachtě a vítr mu cuchal krátké vlhké vlasy.
�
Bylo teprve krátce po sedmé, ale v přístavu už bylo o něco živěji, než když Nick ráno odcházel. Zpomalil a dál pokračoval krokem a při chůzi ztěžka oddechoval. Na jachtách kotvících poblíž Avanturisty se pohyboval personál, čistil palubu, prostíral stoly k snídani a leštil dřevěné zábradlí. Všichni vypadali velmi pilně a zaneprázdněně. Vybavil si ranní rutinu na farmě. Táta teď nejspíš s Rexem shání stáda, v tuhle dobu už jsou nejspíš nahoře na Starbridge Fell. Nick pohlédl na zavřená a zatažená okýnka jachty. Nikde žádná známka života a tak to zůstane nejméně ještě hodinu a půl. S povzdechem si sedl na jednu z nízkých zídek. Zrovna uvažoval, jestli má ještě vyrazit na procházku, když uviděl přes lodní lávku přecházet Maddie s proutěným košíkem na předloktí. „Dobré ráno,“ zavolal. Poplašeně sebou trhla. „Nicku…“ Vzhlédla k němu. „Nevěděla jsem, že už je někdo vzhůru.“ „Snažil jsem se nikoho nevzbudit.“ „To jsi moc hodný.“ Ulpěla pohledem na jeho vlasech. „Byl sis zaplavat?“ „Zaběhat a zaplavat. Vrátil jsem se na Zlatni Rat. Udělal jsem tam pár fotek.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276130