Soběstačný (Ukázka, strana 99)

Potřebuju peníze, abych to všechno uplatila, abych nemusela chodit do práce, až mi bude hůř. Aby nás majitel nevyhodil. Abych… „Řekni si,“ napila se. „Potřebovala bych půjčit. Je mi to hloupý.“ „Kolik?“ „Pět tisíc.“ Bylo ticho. Saša konečně položila hrnek na stůl. „Mám tu čtyři, stačí?“ „Jsi strašně hodná, vrátím.“ „To nespěchá.“ Prohlížela jsem si její tvář. Měla mužské rysy. Bůh ví, jestli má vůbec o muže zájem. Vlasy střižené na ježka a strašně malá prsa. Známe se dva roky, ale nikdy jsme spolu nemluvily důvěrněji. Rozhlédla se kolem, lokty opřela o kolena a pronesla jakoby nic: „Bože, tady je to tak maličký, kde vůbec spíte?“ „Tady,“ poklepala jsem na gauč. „Oba?“ „Ano.“ V očích mě zapálilo. To ta únava. V noci se už zase potím. Vlastně ani nevím, proč přišla. Kdybych nepotřebovala peníze, ani ji nezvu. Nechci tu nikoho. Nikoho. Jenom Štěpu. Zítra touhle dobou už bude po všem. Zase fáče. A čekání na výsledky. „A to se sem vejdete?“ Saša se na mě dívala, jako bychom se viděly poprvé v životě. A co mám jako dělat? Jepice už od odpoledne urazila kus cesty, teď se vleče po stěně, třese tykadly a každou chvíli se zastaví. „Vejdeme, jen je teď Štěpán u dědy, než se to zaléčí.“ Chvíli mlčela, ještě stále se rozhlížela, pak se otočila. „A proč spolu vlastně nebydlíte?“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276103