Potřebuju peníze, abych to všechno uplatila, abych nemusela chodit do práce, až mi bude hůř. Aby nás majitel nevyhodil. Abych… „Řekni si,“ napila se. „Potřebovala bych půjčit. Je mi to hloupý.“ „Kolik?“ „Pět tisíc.“ Bylo ticho. Saša konečně položila hrnek na stůl. „Mám tu čtyři, stačí?“ „Jsi strašně hodná, vrátím.“ „To nespěchá.“ Prohlížela jsem si její tvář. Měla mužské rysy. Bůh ví, jestli má vůbec o muže zájem. Vlasy střižené na ježka a strašně malá prsa. Známe se dva roky, ale nikdy jsme spolu nemluvily důvěrněji. Rozhlédla se kolem, lokty opřela o kolena a pronesla jakoby nic: „Bože, tady je to tak maličký, kde vůbec spíte?“ „Tady,“ poklepala jsem na gauč. „Oba?“ „Ano.“ V očích mě zapálilo. To ta únava. V noci se už zase potím. Vlastně ani nevím, proč přišla. Kdybych nepotřebovala peníze, ani ji nezvu. Nechci tu nikoho. Nikoho. Jenom Štěpu. Zítra touhle dobou už bude po všem. Zase fáče. A čekání na výsledky. „A to se sem vejdete?“ Saša se na mě dívala, jako bychom se viděly poprvé v životě. A co mám jako dělat? Jepice už od odpoledne urazila kus cesty, teď se vleče po stěně, třese tykadly a každou chvíli se zastaví. „Vejdeme, jen je teď Štěpán u dědy, než se to zaléčí.“ Chvíli mlčela, ještě stále se rozhlížela, pak se otočila. „A proč spolu vlastně nebydlíte?“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276103
„S dědou?“ „No jistě, hodně by se tím vyřešilo, ne?“ „Prosím tě, s otcem to nejde, nemluvíme spolu léta. Nebo jen minimálně.“ „Léta?“ zkrabatila čelo. Nemusím ani počítat, abych věděla. „Skoro dvacet let.“ Možná že tomu sama nevěřím, ale je to tak. Od té doby jsem tátu viděla jen párkrát. Vždycky když hlídal Štěpu. „Nechceš mi to říct?“ Saša naklonila hlavu na stranu. Zdála se mi najednou hezčí než před chvílí. Asi jsem jí křivdila. „Snad jednou.“ Nemocniční chodbu lemují okna. Všechny dveře zůstávají zavřené, jen v těch posledních se opírá o kliku sestra. „Už vás čekáme,“ usmívá se a natahuje ruku po mých papírech. Včera jsem je studovala, ale nevyčetla skoro nic. Dlaždice v pravém rohu byly popraskané. Ve skříňce před dveřmi pár lejster a dvě lahve s dezinfekcí. „Tak pojďte,“ vybídne mě, „tady už to znáte, v kabince odložit a počkat, až vás zavoláme na sál.“ Sedám si na studenou kovovou stoličku, tahám nohavice dolů. Je mi zima. Věšák nalevo se naklání na stranu. Váhám, jestli se svléknout do prádla hned, nebo chvíli počkat. Pak by mohli hubovat, že ještě nejsem. Nevím, čeho se bojím, dneska nic špatného nebude, vždyť to znám. Dlaždice studí i přes ponožky. Potím se, i když mi je čím dál větší zima. Na chodbě bouchlo, někdo zanadával. Ruce mi chladnou. „Můžete,“ ozve se odleva. Trhnu sebou. Otevřu dveře, světlo mě štípne do víček. Lezu na lůžko, igelit zebe a klouže. V prádle a ponožkách 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276103
si připadám nedůstojně. Doktor vysvětluje, jak si lehnout. Pokládám levou tvář, v nose sílí pach dezinfekce. Přes pravou dávají chirurgické plátno. Nevím, proč zrovna teď jsem si vzpomněla na Huga, pořád mám pocit, že jsme rodina. Že je to jen na chvíli. On tam, já tady, pak zase spolu. Doktor mi tlačí hřbetem ruky do nosu. Vpravuje injekci. Vidím jen jeho loket, kus nohy. ‚Tak je to chlapec!‘ Hugo kouká na doktora, chytá se za hlavu, myslím, že má na krajíčku. ‚Bude to Štěpán, viď, že to bude Štěpán?‘ Hugo pokyvuje a usmívá se. ‚Vždyť jsme se tak domluvili, miláčku.‘ Dává mi vlasy z čela. Dlaždičky nejsou ani bílé, ani šedé. Doktor něco diktuje sestře. Přešlapuje ve velkých sandálech. „Tak hotovo. Histologie za čtrnáct dnů.“ Bílá záda odcházejí, sestra mi pomáhá sednout, ptá se, jestli se mi netočí hlava. Sešlápne pedál odpadkového koše, až to zadrnčí, a cosi vyhodí. Kdybych dostudovala, dělala bych totéž. Stříhala polštářky fáčů, podávala instrumenty a dívala se na všechny ty zoufalé pacienty, kteří věří, tak jako teď já, že bude dobře. Štěpán stojí ve dveřích, krabičky od jídla pokládá na botník. Koukne na mě a udělá takový zvláštní pohyb, jako by mě chtěl obejmout. Ruce mu ale zůstanou viset u těla a já se za to na něho nezlobím. Pohladím ho po hlavě a pobídnu do kuchyně. Na plotně bublají špagety. Přisolím je a sednu si naproti němu. Cupuje nějaký papírek a občas mi mrkne na tvář. Pak zase sklopí oči a mlčí. Zdá se mi, že se těmi odmlkami vzdalujeme, ale mám ho snad ještě radši. Ptám se, jestli nechce mrkev, pokývá, opře bradu do dlaně a píše prstem po stole. Nitky mrkve padají do talíře jedna za druhou. Strouhám, sladím, míchám. Nevím, jak začít. Proč mlčí? Možná ho trápí ještě ta dívka. Myslím, že se 103 Ukázka elektronické knihy