Elementum – Pokrevní poselství Ukázal jsem na ni. „Ta všechno umí, ale Listinu Perrficentur snad vůbec nevlastní.“ Abby se pozasmála, zatímco Nowel pokrčil rameny a nad celou tou věcí pečlivě zapřemýšlel. „Popravdě,“ dostal ze sebe. „Abby je jedna z mála, kteří trénink neabsolvují. Nedávno jsem si myslel, že je takových lidí víc, ale pak jsme se k téhle věci náhodou dostali s Cedrikem a on tvrdil, že v celé Říši je jen asi čtyřicet lidí, kteří jsou na tom tak jako Abby.“ „Nikdy jsem v tom neviděla mnoho smyslu.“ „Jde o to, že bez posledních dvou stupňů si nikdo nemůže být jistý, jestli umíš své schopnosti použít k boji. U tebe konkrétně je to samozřejmě něco jiného. Vím, že umíš bojovat. Ale kdyby přišel někdo jiný, koho neznám, a chtěl by se zúčastnit jakékoli bitvy, nemůžu ho do ní pustit, aniž bych neviděl jeho Listinu.“ Abby rozhodila ruce. „Kdyby se někdo chtěl zúčastnit bitvy, bylo by –“ „Nechme toho,“ přerušil jsem ji. „O zkouškách teď všichni uslyšíme zaručeně víc, než bychom chtěli. Nebudeme se o tom všem přece bavit, když nemusíme.“ „A o čem si myslíš, že se bude celý večer u ohně mluvit?“ rýpla si Abby a s Nowelem si vyměnila výsměšný pohled. Bylo mi jasné, že se o tom všem bude v táboře večer mluvit. „Právě proto se o tom nechci bavit teď,“ zasmál jsem se. „Za chvíli nám z toho bude hučet v uších.“ Cesta, po které jsme šli, nás rázem vpustila na jednu z hlavních ulic vesnice ohně. Konkrétně na tu, která vedla přímo do tábora. Náhle jsme se ocitli v davu asi padesáti lidí. Co to sakra… „Pane jo!“ ozval se hlasitě Nowel s úsměvem na tváři. „To všichni míří do tábora?“ Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Zřejmě ano.“ Nowel vypadal, že má velmi dobrou náladu. „Vypadá to, že letošní zkoušky budou opravdu velké. Jestli
( 97 )
Elementum_KO4_tisk.indd 97
17.04.2020 9:12:08 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276099
Jiří Dittrich jenom tohle všechno míří k táboráku, nechci si představovat, kolik lidí se bude hrnout na samotné zkoušky.“ „Štěstí, že je nedělají všichni najednou,“ utrousila Abby, když se ohlédla, kdo do ní omylem zezadu strčil. Nechali jsme se unášet davem lidí až na konec ulice, která vyústila do tábora. A než jsme tam došli, začalo se stmívat. „Oheň prý bude na tréninkovém placu číslo sedm,“ řekla Abby, když jsme procházeli kolem prvních stanů. „Je totiž jeden z největších.“ Jak jsme se dostávali blíž k místu, kam jsme mířili, připadalo mi, že celý ten dav kolem nás začíná řídnout. Zřejmě si všichni začali hledat místa, kam se usadí anebo kde zůstanou stát. Za pár minut se plac číslo sedm vyhoupl přímo před námi. Byl velmi rozsáhlý, řekl bych možná čtyřicet na čtyřicet metrů. Uprostřed něho se tyčila vysoká hromada dříví – asi tak dvakrát vyšší co já. Hranice stála uprostřed kruhu, který tvořila prkna položená na špalcích. Společně měla posloužit jako jednoduché lavičky. Až po chvíli jsem si všiml, že kruh, který jsem nejdřív uviděl, byl až druhý vnější. Za ním se o kousek dál táhl druhý o něco širší a za ním ještě jeden. „Kam si sedneme?“ zeptala se Abby a rozhlížela se po ubývajících místech. „Alexi! Abby! Nowele!“ zaslechl jsem odněkud. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nemohl jsem přijít na to, odkud a kdo na nás volá. „Alexi! Tady!“ Užuž jsem chtěl použít nervovou síť, ale pak jsem za skupinou studentů zahlédl Sama, jak na nás mává. Když si všiml, že jsem ho našel, pokynul rukou, ať jdeme jeho směrem. Pomalu jsme se tedy vydali přes řídnoucí dav lidí, kteří se postupně usazovali. Začal jsem si říkat, že než dojdeme k Samovi, nebude volné jediné místo.
( 98 )
Elementum_KO4_tisk.indd 98
17.04.2020 9:12:08 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276099
Elementum – Pokrevní poselství Šel jsem sem takovou dobu. Chci si sednout. Když jsme došli k Samovi, oddychl jsem si. Čtyři celé lavičky totiž byly drženy jen pro kantory a studenty tábora. A několik míst navíc se tam našlo. Posadili jsme se s Abby a Nowelem hned vedle Bowena. „Díky bohu, že jste tady,“ řekl nahlas přes veškerý šrumec kolem. „Právě včas. Za chvíli byste si snad ani nesedli. A nechat jediné dva členy královské rodiny stát. No.“ Podíval se na mě a Nowela a důvtipně poklimbal hlavou ze strany na stranu. „Bylo by to nedůstojné,“ odvětil jsem mu sarkasticky. „Ale vem to čert,“ zasmál se. „Královská rodina nebo ne – kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Mimo to… Ty lavičky nejsou žádný luxus. Myslím, že jsem si právě zadřel třísku do zadku.“ Všichni, co jsme byli v Bowenově blízkosti, jsme vyprskli smíchy. Ten se ale po nás všech ohlédl jako by ho to urazilo. „No ne, myslím to vážně. Čí to byl nápad to sem dát?!“ Ještě jednou se po všech podíval a pak se začal smát s námi. Srdce nad městem definitivně vybledlo. Padl večer. Až v tu chvíli jsem si ale všiml, že v táboře nezvykle hoří velmi malé množství ohně. Krom asi pěti pochodní v mém dohledu jsem nenašel žádný silnější zdroj světla. Asi jsem ale věděl, proč tomu tak bude. Během několika mála dalších minut se všichni kolem ohně usadili a konečně uklidnili. Jakmile si toho Bowen všiml, vstal a po všech se rozhlédl. „Dobrý večer vám všem. Jsem rád, že vás dnes přišlo tolik. A popravdě jsem i rád, že už vás víc nepřišlo. Protože jak tak koukám, nám úplně došla místa.“ Všude kolem se ozval tlumený smích. „Teď bych tu mohl ještě chvilku tlachat o tom, jak by se všichni naši studenti měli vzájemně podporovat a tak dále a tak dále. Ale vím, že to tu nikoho nezajímá. Takže to zapálíme, ne?!“ Ozval se hlasitý souhlas.
( 99 )
Elementum_KO4_tisk.indd 99
Ukázka elektronické knihy
17.04.2020 9:12:08