Bóže, to má někdo starosti na sobotní večer. „Cementárna. Tam je cementárna, přístav a pak už lautr hovno.“ „Díky, vyhrála jsem, tralala…“ No, a pak že neudělám z křesla dobrej skutek.
PONDĚLÍ 5. PROSINCE 2005 EGIHO ŽIVOTNÍ ROLE Přišel onehdá Žufi, můj bejvalej „asistent“, s převratnou myšlenkou – takdle začátkem prosinca je prej svátek teho svatýho Mikyho, čili je třeba pro parchantéros udělat nějakou šou. Což jsem kvitoval jako chvályhodný záměr. Avšak jsem netušil, že Žufi se na stará kolena dal naverbovat jako trenér plavání. Opravdu až v poslední době, mně přišlo hned divný, že za celou tu dobu, co na ouřadě civilně sloužil, o nějakým trénování haranťat nepadlo ani slovo. Vlastně jsem ani netušil, zda Žufi sám umí plavat, nějak se nevyskytla vhodná příležitost a důvod se ho na to ptát. Tak tedy plavat patrně umí a trénuje v tem vomladinu. A to byl taky ten důvod, proč vůbec se mnou na toto téma zapředl hovor – jeho největším přínosem pro harantí voslavu svatýho Mikuláša byl v tom, že mne delegoval za čerta. Mně to víceméně jen stroze oznámil. Spíš více, než méně. Aspoň něco mu civilka dala – oznamovací formulace už zvládá docela dobře. Gut. Tak to bysme měli. Já a čert. Copak vo to, vodjakživa mi všici říkaj, že bych moh z fleku čerta dělat, ani bych se nemusel moc maškařit. Kupodivu jsem tak do dnešního dne nečinil. Se mi to vždycky nějak vyhnulo. Ale proč ostatně ne? Slovo dalo slovo, se Sani – hlavní trenérkou – jsme si prošli pár detailů, ta pochopitelně přibrala do party eště nezbytnýho anděla a hlavně teho Mikuláša, prej čert je čert, ale bez tych dvouch by to nebylo vono. V tom měla ostatně asi i pravdu. A šaškovat sám v kožuchu kolem bazénu, to bych vypadal spíš zralej na šaškec, než jak vyslanec pekel. Byl jsem instruován, že se jedná o sviště šesti – až sedmileté, nikoli šesťáky až sedmáky, jak jsem se původně obával, ti by museli bejt buď retardovaní, aby to žrali, nebo by to pro ně byla pouhá psina, a v takovým případě bych musel zvolit typ čerta mírně modernizovanýho a kromě řetězu si vzít aspoň tonfu. A možná porádnou kudlu, kdyby slo do tuhýho. Né, ve skutečnosti šlo vopravdu vo šklebáky relativně malý, ty – pokáď už takovoudle flignu budou mít prokouknutou, aspoň nebudou klást moc velkej vodpor. To je taky kámen úrazu, voni jsou dneska šklebáci docela háklivky, drobet labilní, to je furt samej psychickej šok a následné porušení vývoje, majznout dotěrnýho spratka řeťazem taky nemůžete, to je hned týrání svěřenej vosoby. K tomu nutno připočítat, že vobčas se dá ňákej ten vodlitek do breku, stačí mu mne potkat, byť v civilu, nemusím mít ani kožuch, kopejtko a ksich namazanej šůviksem. Aby z teho nechytli eště ňáký trauma. No co nad tím meditovat dopředu, počkáme a uvidíme. Smluvili jsme si sraz před bazénem, Sani se Žufim domluvili s provozní sólo odstrčenou šatnu, plavčíka nahecovali, aby nám nechal vodevřený patřičný dvéře… Právě jsem se našel. Lidi, já vám byl boží čert. Moc práce to vopravdu nedalo, rohy – jenom tak aby se neřeklo – někde na koleně spíchla Sani, černý plandavý gatě a tričko vod pingpongů jsem si zajistil sám, kožuch s dvouma mrtvejma jakejmasi krysama kolem krku mi dodali, kus jakýhosi řeťaza taky. Vocas, vocas jsem neměl. By jeden neřek, jak je těžký sehnat plonkovní kus patřičnýho lana. Ale k tomu, aby mne někdo zkoumal takto podrobně, k tomu beztak nemělo dojít. Teda triko, kalhoty, kožuch a hlavně kamuflážní krém M-97 (snad z výstroje Bundeswehru), tím prosím nešetřit… Patrně největší úspěch jsme zaregistrovali hned na chodbě, kdy nás nečekaně potkal jakejsi mládežník (šestnáct až vosumnáct let), ten se lek tak, že uskočil metr dozadu. K jeho velké chybě na schodišti. Měl, hošan, co dělat, aby se neskutálel. Jako úvod to vypadalo nadmíru dobře. Nakráčeli jsme k bazénu. Jedna holčina se dala do breku, stačilo jí nás (řek bych mne, ale abych si zas nepřipisoval veškerý zásluhy) vidět na několikametrovou vzdálenost. Křečovitě se chytla trenérky, bulela a vodmítala vylezt. Ajaj. Až po mocném přesvědčování se ji Mikulášovi podařilo zpoza Sani dostat, nějakou básničku vykoktala, furt po mně tak bázlivě pokukovala a vypadala, že buď se dá zase do breku, nebo zdrhne. Až jsem k ní musel zadřepnout a polohlasem jí nakukat, že su vlastně docela hodnej čert a pokáď nebude zlobit, možná si ju ani nevodnesu, že jsou tam na řadě eště jinší dacani… 194
Vopravdu, sígři se prej holedbali, že jednoho čerta už měli ve škole, pokropili ho vodou a vůbec z něho všemožně udělali debila. Prej ať trenéři zavolaj na ňákou tu nebeskou linku a vobjednaj dalšího čerta, zmáknou ho jak malinu. Dle všeho by čertova koupel měla bejt tím nejmenším. Hahá, zjihli, beránci, zjihli. Vono něco jinýho je jakejsi školní vochotník a trochu jinej případ nastává, když na plac nacvičí čert vo půldruha hlavy větší než jejich trenérka, tato v mrzkém dosavadním piškotově životě jedna z nejvyšších autorit. To končí holedbání. Né teda že by zrovna jektali zubama, ale při mým třepání žgraňama, plazení jazyka a koulení vočmama s nezbytným: „Bl-bl-bl-bl“ jenom tak pokradmu nasucho polykali. A to jsem ani neměl pytel, do kterýho bysem je narval. Stačilo si tak trochu významně pošvihávat vo dlaň řeťázkem, vobčas zablblat, sem tam si nějakýho řetězem krapet přidržet. Radš vykoktal básničku, svatej Miki mne jakože zahnal berlou mrazilkou a šklebák byl rád, že to má z krku. Slabší nátury se přesto schovávaly za anděla nebo některýho z trenérů. Drželi si vodstup. Asi pro sichr. Jenom Žufiho mi povolili trochu si přiškrtit, to jsem zas nemoh moc, budu ho potřebovat jako jednoho z informatiků na volby. Vcelku škoda. Ale jinak to bylo snad vydařený.
ČTVRTEK 8. PROSINCE 2005 JAK POTĚŠIT SLOVENKU? Svezete ji tramvají. To je celý. Né, to nemá bejt vtip. Ač to tak vypadá, jak takovej ten: „Jak vzrušíte Slovenku? 15tiletou? Šáhnete jí na kozy. 25tiletou? Šáhnete jí na pipku. 65tiletou? Šáhnete jí na Mečiara.“ Ale nechtěl jsem si dělat pro dnešek nějak moc kozy, a to ani z východních bratrů, ač jinak k tomu sváděj, bejvalí slovenští kolegové by mohli vyprávět. To se dneska mělo totiž tak… Stavila se za mnou do práce brzy po ránu – kolem jedenácté, zrovna jsem přišel – svlečna Eržika od jednoho našeho dodavatele barviček do tiskáren. Tentokrát né s barvičkama, nýbrž jenom s tričkem. Tím nemyslím, že jenom v tričku, volové, aby zas někdo neměl hemzy, co to na ouřadě v neouřední den pořádáme za orgie. Dovezla místo piksliček s tonérama tričko. Reklamní. A tužku a smrďátko do auta. To jako že si jejich slovutná (hehe) firma vzpomněla před Vánocema na slovutnýho zákazníka (hehehehe), prezentem mu děkuje za přízeň a doufá, že z něj v příštím roce zas vypadnou ňáký prachy. Ona svlečna Eržika je Slovenka, tedy etnicky, nemáme zahraničného dodávateľa z cudziny, firma je ryze česká, ona totiž svlečna Eržika je tady tak nějak naturalizovaná, něco jako usazenej gastarbeiter. Kruci, kdybyste mne zabili, tak si nevzpomenu vodkaď, ačkoli mi to říkala. Asi jako všichni – z Hlohovce, tam je přece SlovakoFarma. Ale né, říkal jsem, že né psinu, prostě je původem ze Slovenska, bydlí a pracuje tady a basta. To je jenom konstatování faktu, srandu si z toho dělat vopravdu nemám v úmyslu, naopak ji mám v oblibě, je příjemná, docela milá a relativně pohledná (jémine, teď mne zase zdupe Ťapina za takový řeči), no rozhodně příjemnější spolupráce, než kdyby mi patrony do tlačiarní vozil vošklivej chlap. Asi tak. Hlavně mluví krásně československy, asi jako major Haluška čili Terazky. Nebo jako Gustáv Husák. Nebo jako bejvalej kolega Jožka Kokoška. Zkrátka mi vrazila pytlik s tričkem, propiskou a tím smrdutým bazmekem, dali jsme si kafe, cigáro, ona měla cestu k dalšímu zákazníkovi, já na oběd. Přeci jenom to kafe zabralo hodinu a to už byl čas k jídlu. Ptám se, kam na tu další štaci jede, že by mne tam mohla hodit, k hospodě. Prej dneska na druhou stranu, ale že mne ten kousek popoveze, to že nejni problém. A já zas, že né, že ty dvě zastávky klidně šalinou dojedu, však když mám ještě tu šalinkartu… Svlečna Eržika se hluboce zamyslela, načež pravila, že je to sice zajímavý, ale v životě šalinou nejela. A na můj dotaz upřesnila, že áno, že tím rozumí komplet všechny tramvaje, nikoli tedy pouze v Brně, ale zkrátka ještě nikdy nikde nejela tramvají. Tak to je dobrý. Uznávám, taky jsem nikdy nikam neletěl a v dohledné době krom paravýcviku to nemám v plánu, dobrá, na jaře asi tedy budu v letadle v době startu. Start i přistání budou muset ještě nějakou chvíli počkat. Neletěl jsem ani balónem. Neplul jsem na zaoceánské lodi ni v ponorce. Dokonce ani v tanku, ač v OT a BVP jo. Nejel jsem stopem s hasičama. Ani na slonovi – ni
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276023