Bóže, to má někdo starosti na sobotní večer. „Cementárna. Tam je cementárna, přístav a pak už lautr hovno.“ „Díky, vyhrála jsem, tralala…“ No, a pak že neudělám z křesla dobrej skutek.
PONDĚLÍ 5. PROSINCE 2005 EGIHO ŽIVOTNÍ ROLE Přišel onehdá Žufi, můj bejvalej „asistent“, s převratnou myšlenkou – takdle začátkem prosinca je prej svátek teho svatýho Mikyho, čili je třeba pro parchantéros udělat nějakou šou. Což jsem kvitoval jako chvályhodný záměr. Avšak jsem netušil, že Žufi se na stará kolena dal naverbovat jako trenér plavání. Opravdu až v poslední době, mně přišlo hned divný, že za celou tu dobu, co na ouřadě civilně sloužil, o nějakým trénování haranťat nepadlo ani slovo. Vlastně jsem ani netušil, zda Žufi sám umí plavat, nějak se nevyskytla vhodná příležitost a důvod se ho na to ptát. Tak tedy plavat patrně umí a trénuje v tem vomladinu. A to byl taky ten důvod, proč vůbec se mnou na toto téma zapředl hovor – jeho největším přínosem pro harantí voslavu svatýho Mikuláša byl v tom, že mne delegoval za čerta. Mně to víceméně jen stroze oznámil. Spíš více, než méně. Aspoň něco mu civilka dala – oznamovací formulace už zvládá docela dobře. Gut. Tak to bysme měli. Já a čert. Copak vo to, vodjakživa mi všici říkaj, že bych moh z fleku čerta dělat, ani bych se nemusel moc maškařit. Kupodivu jsem tak do dnešního dne nečinil. Se mi to vždycky nějak vyhnulo. Ale proč ostatně ne? Slovo dalo slovo, se Sani – hlavní trenérkou – jsme si prošli pár detailů, ta pochopitelně přibrala do party eště nezbytnýho anděla a hlavně teho Mikuláša, prej čert je čert, ale bez tych dvouch by to nebylo vono. V tom měla ostatně asi i pravdu. A šaškovat sám v kožuchu kolem bazénu, to bych vypadal spíš zralej na šaškec, než jak vyslanec pekel. Byl jsem instruován, že se jedná o sviště šesti – až sedmileté, nikoli šesťáky až sedmáky, jak jsem se původně obával, ti by museli bejt buď retardovaní, aby to žrali, nebo by to pro ně byla pouhá psina, a v takovým případě bych musel zvolit typ čerta mírně modernizovanýho a kromě řetězu si vzít aspoň tonfu. A možná porádnou kudlu, kdyby slo do tuhýho. Né, ve skutečnosti šlo vopravdu vo šklebáky relativně malý, ty – pokáď už takovoudle flignu budou mít prokouknutou, aspoň nebudou klást moc velkej vodpor. To je taky kámen úrazu, voni jsou dneska šklebáci docela háklivky, drobet labilní, to je furt samej psychickej šok a následné porušení vývoje, majznout dotěrnýho spratka řeťazem taky nemůžete, to je hned týrání svěřenej vosoby. K tomu nutno připočítat, že vobčas se dá ňákej ten vodlitek do breku, stačí mu mne potkat, byť v civilu, nemusím mít ani kožuch, kopejtko a ksich namazanej šůviksem. Aby z teho nechytli eště ňáký trauma. No co nad tím meditovat dopředu, počkáme a uvidíme. Smluvili jsme si sraz před bazénem, Sani se Žufim domluvili s provozní sólo odstrčenou šatnu, plavčíka nahecovali, aby nám nechal vodevřený patřičný dvéře… Právě jsem se našel. Lidi, já vám byl boží čert. Moc práce to vopravdu nedalo, rohy – jenom tak aby se neřeklo – někde na koleně spíchla Sani, černý plandavý gatě a tričko vod pingpongů jsem si zajistil sám, kožuch s dvouma mrtvejma jakejmasi krysama kolem krku mi dodali, kus jakýhosi řeťaza taky. Vocas, vocas jsem neměl. By jeden neřek, jak je těžký sehnat plonkovní kus patřičnýho lana. Ale k tomu, aby mne někdo zkoumal takto podrobně, k tomu beztak nemělo dojít. Teda triko, kalhoty, kožuch a hlavně kamuflážní krém M-97 (snad z výstroje Bundeswehru), tím prosím nešetřit… Patrně největší úspěch jsme zaregistrovali hned na chodbě, kdy nás nečekaně potkal jakejsi mládežník (šestnáct až vosumnáct let), ten se lek tak, že uskočil metr dozadu. K jeho velké chybě na schodišti. Měl, hošan, co dělat, aby se neskutálel. Jako úvod to vypadalo nadmíru dobře. Nakráčeli jsme k bazénu. Jedna holčina se dala do breku, stačilo jí nás (řek bych mne, ale abych si zas nepřipisoval veškerý zásluhy) vidět na několikametrovou vzdálenost. Křečovitě se chytla trenérky, bulela a vodmítala vylezt. Ajaj. Až po mocném přesvědčování se ji Mikulášovi podařilo zpoza Sani dostat, nějakou básničku vykoktala, furt po mně tak bázlivě pokukovala a vypadala, že buď se dá zase do breku, nebo zdrhne. Až jsem k ní musel zadřepnout a polohlasem jí nakukat, že su vlastně docela hodnej čert a pokáď nebude zlobit, možná si ju ani nevodnesu, že jsou tam na řadě eště jinší dacani… 194
Vopravdu, sígři se prej holedbali, že jednoho čerta už měli ve škole, pokropili ho vodou a vůbec z něho všemožně udělali debila. Prej ať trenéři zavolaj na ňákou tu nebeskou linku a vobjednaj dalšího čerta, zmáknou ho jak malinu. Dle všeho by čertova koupel měla bejt tím nejmenším. Hahá, zjihli, beránci, zjihli. Vono něco jinýho je jakejsi školní vochotník a trochu jinej případ nastává, když na plac nacvičí čert vo půldruha hlavy větší než jejich trenérka, tato v mrzkém dosavadním piškotově životě jedna z nejvyšších autorit. To končí holedbání. Né teda že by zrovna jektali zubama, ale při mým třepání žgraňama, plazení jazyka a koulení vočmama s nezbytným: „Bl-bl-bl-bl“ jenom tak pokradmu nasucho polykali. A to jsem ani neměl pytel, do kterýho bysem je narval. Stačilo si tak trochu významně pošvihávat vo dlaň řeťázkem, vobčas zablblat, sem tam si nějakýho řetězem krapet přidržet. Radš vykoktal básničku, svatej Miki mne jakože zahnal berlou mrazilkou a šklebák byl rád, že to má z krku. Slabší nátury se přesto schovávaly za anděla nebo některýho z trenérů. Drželi si vodstup. Asi pro sichr. Jenom Žufiho mi povolili trochu si přiškrtit, to jsem zas nemoh moc, budu ho potřebovat jako jednoho z informatiků na volby. Vcelku škoda. Ale jinak to bylo snad vydařený.
ČTVRTEK 8. PROSINCE 2005 JAK POTĚŠIT SLOVENKU? Svezete ji tramvají. To je celý. Né, to nemá bejt vtip. Ač to tak vypadá, jak takovej ten: „Jak vzrušíte Slovenku? 15tiletou? Šáhnete jí na kozy. 25tiletou? Šáhnete jí na pipku. 65tiletou? Šáhnete jí na Mečiara.“ Ale nechtěl jsem si dělat pro dnešek nějak moc kozy, a to ani z východních bratrů, ač jinak k tomu sváděj, bejvalí slovenští kolegové by mohli vyprávět. To se dneska mělo totiž tak… Stavila se za mnou do práce brzy po ránu – kolem jedenácté, zrovna jsem přišel – svlečna Eržika od jednoho našeho dodavatele barviček do tiskáren. Tentokrát né s barvičkama, nýbrž jenom s tričkem. Tím nemyslím, že jenom v tričku, volové, aby zas někdo neměl hemzy, co to na ouřadě v neouřední den pořádáme za orgie. Dovezla místo piksliček s tonérama tričko. Reklamní. A tužku a smrďátko do auta. To jako že si jejich slovutná (hehe) firma vzpomněla před Vánocema na slovutnýho zákazníka (hehehehe), prezentem mu děkuje za přízeň a doufá, že z něj v příštím roce zas vypadnou ňáký prachy. Ona svlečna Eržika je Slovenka, tedy etnicky, nemáme zahraničného dodávateľa z cudziny, firma je ryze česká, ona totiž svlečna Eržika je tady tak nějak naturalizovaná, něco jako usazenej gastarbeiter. Kruci, kdybyste mne zabili, tak si nevzpomenu vodkaď, ačkoli mi to říkala. Asi jako všichni – z Hlohovce, tam je přece SlovakoFarma. Ale né, říkal jsem, že né psinu, prostě je původem ze Slovenska, bydlí a pracuje tady a basta. To je jenom konstatování faktu, srandu si z toho dělat vopravdu nemám v úmyslu, naopak ji mám v oblibě, je příjemná, docela milá a relativně pohledná (jémine, teď mne zase zdupe Ťapina za takový řeči), no rozhodně příjemnější spolupráce, než kdyby mi patrony do tlačiarní vozil vošklivej chlap. Asi tak. Hlavně mluví krásně československy, asi jako major Haluška čili Terazky. Nebo jako Gustáv Husák. Nebo jako bejvalej kolega Jožka Kokoška. Zkrátka mi vrazila pytlik s tričkem, propiskou a tím smrdutým bazmekem, dali jsme si kafe, cigáro, ona měla cestu k dalšímu zákazníkovi, já na oběd. Přeci jenom to kafe zabralo hodinu a to už byl čas k jídlu. Ptám se, kam na tu další štaci jede, že by mne tam mohla hodit, k hospodě. Prej dneska na druhou stranu, ale že mne ten kousek popoveze, to že nejni problém. A já zas, že né, že ty dvě zastávky klidně šalinou dojedu, však když mám ještě tu šalinkartu… Svlečna Eržika se hluboce zamyslela, načež pravila, že je to sice zajímavý, ale v životě šalinou nejela. A na můj dotaz upřesnila, že áno, že tím rozumí komplet všechny tramvaje, nikoli tedy pouze v Brně, ale zkrátka ještě nikdy nikde nejela tramvají. Tak to je dobrý. Uznávám, taky jsem nikdy nikam neletěl a v dohledné době krom paravýcviku to nemám v plánu, dobrá, na jaře asi tedy budu v letadle v době startu. Start i přistání budou muset ještě nějakou chvíli počkat. Neletěl jsem ani balónem. Neplul jsem na zaoceánské lodi ni v ponorce. Dokonce ani v tanku, ač v OT a BVP jo. Nejel jsem stopem s hasičama. Ani na slonovi – ni
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276023
stopem, ni na pravidelné lince. A ani tym jebnutým Pendolínem jsem se eště nesvez, a to už tady jezdí snad tejden. Zkrátka mám v dopravních prostředcích ještě notný rezervy. Ale nejet tramvají ve třiadvaceti letech v rámci bejvalýho Československa, to přijde jako silná slabost i mně. Chápu, nejni šalina v každým vokrese, zrovna u Eržiky – tam na Vysočině, kde teď žije a pracuje, tam krom vlaku néni jediná glajza tak sto kiláků vokolo, u nich doma přímo v jejich městě (v tom, na který si nemůžu vzpomenout) asi taky ne, pracovně jezdí autem… Ale sakra, to se jí to vopravdu nepovedlo ani nikde v cudzom meste na návšteve? No, asi né. Takže vona do mne tričkem, já do ní jízdenkou. Prostě jí příště kópím lupeň a svezu ju šalinó. Extra zážitek to asi nebude, ale třeba jí to udělá radost.
PÁTEK 9. PROSINCE 2005 Ťapinka mi s úsměvem pravila, že si dáváme závazek za víkend konečně vymalovat tu kuchyň. Vopravdu, takhle mluvila, ve množným čísle. A kurva.
SOBOTA 10. PROSINCE 2005 MALOVÁNÍ KUCHYNĚ, ČASOVÝ ROZPIS, DEN PRVNÍ Malovat kuchyň. Hmm. Znám i lepší zábavy na sobotu, ale co už… V neuvěřitelných 11:00 vstávám a leju do sebe kafe. 11:30 – j edem s Ťapinkou a máti na týdenní nákup poživatin a jiných zbytečností. Mimo jiné kupuju zakrejvací fólie, náhradní váleček za jeden v létě odrovnanej, jednu úspornou žárovku a hlavně montážní lampu. Ťapinka se směje, že to vymalujem za světla, tedy denního, bez lampy. Vlastně vlastní činnost malování bude páchat výhradně ona, neb se potřebuje realizovat. Umanutě tvrdím, že montážní lampa je skvělé a důležité zařízení, přinejmenším osvětlovací tělesa budu montovat až večer, montážní lampa se využije a i pokud ne, bude se mi hodit do garáže (to bych v reálu hrozně rád viděl). 13:00 – odjíždíme z velkomegamarketu, vysazujeme máti doma. 13:30 – snídáme. 14:00 – š oupem kuchyňským inventářem, nosím ze sklepa propriety k malování, demontuju svítidla a vypínač. 15:00 – Ťapinka počíná balit kuchyň do fólie. 16:00 – jdu venčit psy. Sluníčko zapadá. Ťapinka stále věří, že „to za světla zmáknem“. 16:30 – Ťapinka vykukuje z potemnělé kuchyně a pídí se po montážní lampě. 17:00 – kuchyň je připravena k malování. Tma jak v prdeli. Lampa nelampa. Ťapinka, ač nerada, přiznává, že časový rozvrh poněkud přecenila. Činí rozhodnutí odložit vlastní malování na zítřek. 19:00 – j deme do pičérie na večeři, neb lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. Mrzuté. 24:00 – kvílím hlady, neb lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. Kurva drát. Do 03:00 se rozhoduju, zda skutečně vykutat z báglu plynový vařič a záchovnou konzervovou dávku. Nakonec na to rezignuju a jdu spát dle hesla: „Kdo spí, ten jí.“ Jenom abych se nepřežral.
NEDĚLE 11. PROSINCE 2005 MALOVÁNÍ KUCHYNĚ, ČASOVÝ ROZPIS, DEN DRUHÝ 13:20 – z dají se mi ještě nějaké krásné sny. Akorát už nevím, zda erotického obsahu nebo o žrádle nebo prostě o spaní. Každopádně to byl sen libý a docela se mi zamlouval.
196
13:30 – v stupuje mi do snu Číňan a praví, že vymalováno jest. Něco ve smyslu: „Hasta la vista, baby.“ Asi bych neměl do noci koukat na Terminátora. Jelikož se Číňan nedá odbýt a nenechá si vysvětlit, že v tomto snu nemá žádný Číňan co dělat, nemá to co dělat s rasismem, ale zkrátka takoví Číňani nezapadají do snů o žrádle ani o prsatejch povolnejch svlečnách, jelikož nehodlá z mého snu vypadnout a neustále něco mumlá, jsem nucen zjistit, že už jsem vzhůru. Onen Číňan je ve skutečnosti Ťapinka, zasraná žlutou barvou až za ušama, ta replika o vymalování nebyl Terminátoří citát, nýbrž konstatování holé skutečnosti. Ah tak. 13:35 – zjišťuji, že je skutečně kuchyň vymalovaná, avšak lednička i s celým nákupem jest neprodyšně obleptána fólií zakrejvací. Stejně tak špajz a kredenc se zásobou Tatranek. A hlavně fofrkonev, hrnky, žličky, kafe. To je zas ráno zasráno. Ach jo. Ťapinka však neprodleně odkrývá alespoň tyto nejnezbytnější propriety, pročež se nemusím nořit do čundrovní krosny a pídit se po plynovém vařiči a ešusu, ačkoli jeden balíček kafe mám pro všechny případy v pracovním baťůžku. Jeden nikdy neví… Do 15:30 uklízíme, tedy především Ťapinka. Drhne, meje, smýčí. Šoupeme kuchyňským inventářem, propracováváme se k jídlu. 16:00 – j du venčit psy do Čertovy Rokle. Sluníčko zapadá, stmívá se. Volá mi Plešatej Vejťa, jenž dlí u Dědka Zamykače a jeho famílije a snaží se zprovoznit router, který se ovšem brání. V Rokli mu z hlavy diktuju nastavení TCP/IP protokolu, hážu psékům klacík a přeju Vejťovi příjemnou zábavu. Jsem já to ale svině. 16:30 – Ť apinka si žádá montážní lampu. Dále drhne, meje, smýčí. 17:30 – hrubý úklid je hotov. Nastupuju já na jemnou práci se šroubováčkem, soustavou drátků, svorkovnic a kleštiček. 18:00 – v rtám do panelu. Toto sice nezapadá do mé představy o jemné práci, ovšem pro dobro sousedů a klidný nedělní večer udělám maximum. Navíc Ťapinku bych s příklepovou vrtačkou do blízkosti odizolovaných drátů pod napětím stejně nedostal. 19:00 – endešlůs. Máme ukrutnou tenisákově žlutou kuchyň. Ťapinka se vyřádila a „realizovala“, nemluvě o tom, jak dlouho s tím teď bude machrovat. Jenom podotýkám – ta jedovatá barvička byl můj nápad. Když chtěla barevný zdi – béžovou předsíň, modrou ložnic a voranžovej vobejvák, vymínil jsem si já tenisákovou kuchyň. Vypadá to skvěle. Jak u blbejch. A v lustříku nad stolem je konečně aspoň při té příležitosti úsporná žárovka. Z toho mám největší radost. Nejde až tak vo prachy, kilowatthodinka sem, kilowatthodinka tam, dost šaliny si polkne pračka, lednička, mikrovlnka, fofrkonev, o soustavě počítačů si nedělám iluze. Ale svýho času jsem nahradil všechny žárovky v bytě za úsporný – jednak vopravdu míň spotřebujou, dyž necháváme furt někde rožnutý, jsou tím šetrnější k životnímu prostředí (prej), ale hlavně furt nepraskaj. Tedy vyměnil všechny – až na tu jednu. I ve světle v kuchyni na stěně. Ale tady v tem malým lustru je ten úzkej závit E14, na to se vždycky zapomnělo, nebo měli jenom slabý, nebo předražený nebo zkrátka dycky něco. Ale kdybyste viděli, jak mne už z principu sralo, že takovejdle malej nanicovatej pazgřivec žere – co se osvětlení týče – víc, než celej zbytek bytu. Tak teď konečně s tím má utrum.
NEDĚLE 18. PROSINCE 2005 JAK NEKOUPIT STROMEČEK „Vstávej.“ „Nevstávám, dyk néni eště ani poledne.“ „To je kurvárna, co?“ Ano, takhle opravdu mluví Ťapinka. Autentický přepis. „Vstávej, já jsem to trochu nedomyslela.“ „Že tys zase něco nedomyslela, to ještě neznamená, že já kvůli tomu budu vstávat.“ „Musíme zajet na nákup, protože tady není nic k obědu. A při té příležitosti můžeme koupit i stromeček.“ „Ti jeblo?“ podepřel jsem se na loktech. „Kupovat stromeček? Teď? Před obědem?“ A tak jsme stromeček toho dne nekoupili. Ťapinka se pochopitelně honem běžela vybrečet na Ženu-in, jakýho má doma nemožnýho chlapa. Žena-in má u mne jedno malé bezvýznamné plus, neboť kterási jiná megapitcha jí tam v diskusi objasnila, že správný gentleman rozhodně stromeček před pátou odpoledne nekupuje. 197
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276023
STŘEDA 21. PROSINCE 2005 PRO LETOŠEK S HOKNOU ENDEŠLŮS „Zdrávas, šéfová, vomlouvám se, že volám tak pozdě,“ děl jsem o půl deváté večer Tasemnici, „dyž já jsem vás dneska v práci nějako nepotkal…“ „To možná proto, že jsem tam nebyla.“ „…no, nijak extra usilovně jsem se ani nepídil, dyž jsem přišel zas na devátou…“ „Ale zejtra budu, tak se stav. Mimochodem za tu devátou máš u mne pohlavek.“ „Mno, to bych právě nerad, teda pohlavek si schovte, já pak budu dělat, jakože si ho hrozně beru k srdci, ale nerad bysem se tak nějak obecně stavoval…“ Pročež jsem odpoledne rozeslal kolegům mail s pár pokyny až do druhého ledna zakončený ve smyslu: „… a pevně věřím, že o vás už tento rok neuslyším.“ Čímž mám dle svého mínění pro letošek odpracováno. Šéfová děla, že mám vlastně pravdu, ať se na to už vykašlu. Když nad tím tak přemejšlím, já se na tom ouřadě vlastně zas nemám až tak špatně… fuj, to je jakási předvánoční euforie, to musím zas rychle rozchodit.
PÁTEK 23. PROSINCE 2005 VÁLENÍ KOULÍ A KOČKA Jelikož mám dovolenou, válel jsem si většinu dne koule. Po čase konečně dovolená dle mého gusta. Z této bohulibé činnosti mne nijak extrémně nedokázala vytrhnout ani Allora, jež nás oblažila návštěvou, jelikož s Ťapinkou se vypravily koupit obtloustlému Bobšovi pod stromeček neméně obtloustlou kočku – tedy jako další divnou havěť do baráku, nikoli místo kapra. Což byla věc, o níž Bobeš nesměl vědět, pročež jsem to vzal jako záminku pro sichr týden nic nepsat.
SOBOTA 24. PROSINCE 2005 ŠTĚDRÝ DEN Nejprve jsem tradičně v poledne zajel s máti na krchov. Před domem nás soused Lulánek varoval, že oni se odtamtud vrací, všude je strašná zácpa, oni sami zoufale kroužili okolo, aby nakonec zaparkovali až kdesi u Špáru na křižovatce Vídeňské a Renneské a zbytek jeli šalinou. Poděkovali jsme jim, usedli do Všiváčka a na zelenou vlnu projeli za patnáct minut ležérně až ku hřbitovu, kde jsme na první pokus zaparkovali přímo před bránou. Asi věc načasování. Zbytek dne jsem tak zevloval kolem a kolem, abych navečer mohl přitáhnout máti k nám a strávili jsme sváteční večer v kruhu cosi jako rodinném. Zahrnuli jsme se navzájem spoustou rozličných darů, já kupříkladu vyfasoval ukrutně skvělou takovou tu „jakodžínovou“ košili, máti dostala „externí paměť“ – diář – a na Ťapinku jsem moh zamachrovat s voranžovým (dle ní broskvovým) županem, pod záminkou kteréhož koupě jsem mohl v Kradefurtu osahávat slečny za účelem odzkoušení. Pro sichr ho zkoušely tři.
2006
198 Ukázka elektronické knihy