natožpak slůvkem nedal najevo, že je o všem přesně informován. Je třeba říct, že večírek na rozloučenou byl vydařený, i když se dosti protáhl. Posledního hosta jsme od nás vyprovázeli ve tři čtvrtě na tři ráno, a už ve čtvrt na sedm mě žena hnala z postele. Jistě si umíte představit, jak jsem asi vypadal, když jsem ještě zpola opilý, s bolavou hlavou a pronásledovaný pálením žáhy a občasným říháním, vlekl k autu kufr, jenž byl nacpaný dárky pro mé příští přátele z řad potomků. Žena mi pořád utíkala a láteřila, že lezu jako šnek – až mi připadalo zvláštní, jak rychle se mě chce zbavit. Jí se to mluvilo, když ona sama nesla jen malý příruční hranatý kufřík diplomat, do nějž jsem kvapně naházel pár věcí denní potřeby: trička, slipy, ponožky a nejrůznější propriety na holení, česání, stříhání nehtů a čištění zubů. Přísně vzato jsme času měli dost, ale když jsme se dovlekli až k autu, zjistili jsme, že jsem včera zapomněl vypnout světla a baterka se vybila. Zavolali jsme si tedy taxíka, jenže těsně před letištěm jsme se dostali do hrozné zácpy: policie kvůli havárii dvou autobusů uzavřela dálnici. Zkrátka a dobře jsme se na místo dostali, až když bylo odbavení letu skoro u konce. Bylo mi tak zle, že při zvedání kufru na váhu jsem málem upadl. Když se mě pak dívka od Lufthansy zeptala, jaké si přeju sedadlo, „rauchen oder nicht rauchen“, řekl jsem „rauchen“, ale při tom jsem na ni dýchl tak, že se zřejmě na pár vteřin ocitla v kómatu. Také policistovi, u nějž jsem procházel osobní prohlídkou, se, jak se mi alespoň zdálo, ze mě udělalo poněkud nevolno, protože své služební povinnosti plnil sice svědomitě, ale celou tu dobu se ode mě usilovně odvracel.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276019