natožpak slůvkem nedal najevo, že je o všem přesně informován. Je třeba říct, že večírek na rozloučenou byl vydařený, i když se dosti protáhl. Posledního hosta jsme od nás vyprovázeli ve tři čtvrtě na tři ráno, a už ve čtvrt na sedm mě žena hnala z postele. Jistě si umíte představit, jak jsem asi vypadal, když jsem ještě zpola opilý, s bolavou hlavou a pronásledovaný pálením žáhy a občasným říháním, vlekl k autu kufr, jenž byl nacpaný dárky pro mé příští přátele z řad potomků. Žena mi pořád utíkala a láteřila, že lezu jako šnek – až mi připadalo zvláštní, jak rychle se mě chce zbavit. Jí se to mluvilo, když ona sama nesla jen malý příruční hranatý kufřík diplomat, do nějž jsem kvapně naházel pár věcí denní potřeby: trička, slipy, ponožky a nejrůznější propriety na holení, česání, stříhání nehtů a čištění zubů. Přísně vzato jsme času měli dost, ale když jsme se dovlekli až k autu, zjistili jsme, že jsem včera zapomněl vypnout světla a baterka se vybila. Zavolali jsme si tedy taxíka, jenže těsně před letištěm jsme se dostali do hrozné zácpy: policie kvůli havárii dvou autobusů uzavřela dálnici. Zkrátka a dobře jsme se na místo dostali, až když bylo odbavení letu skoro u konce. Bylo mi tak zle, že při zvedání kufru na váhu jsem málem upadl. Když se mě pak dívka od Lufthansy zeptala, jaké si přeju sedadlo, „rauchen oder nicht rauchen“, řekl jsem „rauchen“, ale při tom jsem na ni dýchl tak, že se zřejmě na pár vteřin ocitla v kómatu. Také policistovi, u nějž jsem procházel osobní prohlídkou, se, jak se mi alespoň zdálo, ze mě udělalo poněkud nevolno, protože své služební povinnosti plnil sice svědomitě, ale celou tu dobu se ode mě usilovně odvracel.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276019
Tvář v okénku Jak náš stroj vypadá zvenčí, jsem si prohlédnout nestihl – nejen proto, že zbývalo málo času, ale i proto, že se do něj přicházelo nástupním rukávem, jaké dnes mají všechna moderní letiště. Uvnitř to bylo letadlo jako každé jiné – sedadla, bezpečnostní pásy, okénka a letušky. Cestujících bylo pár, tak deset dvanáct, ale možná taky pět šest – všechno jsem ještě pořád viděl dvakrát. Překročil jsem kolena uhrovitého mladého muže a posadil se k okénku. Tvář toho mladíka mi bez ohledu na velké sluneční brýle, co měl na nose, připadala povědomá, ale nepřikládal jsem tomu žádný význam: když se ožeru, je mi povědomá dobrá polovina lidí, které potkám. Kufřík diplomat jsem si postavil k nohám a zadíval se oknem ven. Tam probíhaly obvyklé předletové přípravy. Lidé v modrých kombinézách cosi kontrolovali, dohlíželi na tankování a jeden s vysílačkou a se sluchátky na uších mluvil na kohosi do mikrofonu. Pak jsem si asi na chvilku zdříml. Když jsem se poprvé probral, náš fantastický aeroplán už se plavně pohupoval po pojezdové dráze. Zastavil, znovu se pohnul a znovu zastavil. Podíval jsem se okénkem ven a zjistil, že jsme asi tak uprostřed dosti dlouhé fronty letadel, čekajících na povolení ke startu. Ta vpředu zabočila vpravo, což mi poskytlo možnost stroje před námi pozorovat. Na prvních dvou místech byla letadla Lufthansy, následovala jedna Alitalia, za ní stroj izraelské společnosti El Al, potom bulharský TU-154, britská caravella a ještě jeden německý boeing. Jakmile jsme konečně zabočili i my, zjistil jsem, že těsně za námi s delfíním nosem skloněným k zemi, jako by očichával naši stopu, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276019
pojíždí pýcha sovětského Aeroflotu IL-62 s imatrikulačním číslem 38276. Přes dosti zhoršenou paměť, což byl samozřejmě důsledek alkoholismu, jsem si to číslo ihned bez potíží zapamatoval. Když se první dvojčíslí vynásobilo prostřední cifrou, fungovalo to jako prostinká mnemotechnická pomůcka: 38 x 2 = 76. Aby si člověk nezapamatoval tohle, musel by být naprostý marasmatik, což já zatím chvála bohu ještě nejsem. Prohlédnout si vnitřek iljušina jsem samozřejmě nedokázal, ale o to jsem se ani nesnažil. Díval jsem se na letadlo zvenčí, na jeho ladné obrysy… Ale pak jsem najednou v jednom okénku spatřil (nebo se mi to přinejmenším zdálo) rozmazanou tvář, lnoucí ke sklu, která patřila… No hádejte komu? Přirozeně Ljoškovi Bukašovovi. Při pohledu na něj jsem se bezděky zašklebil. Vzpomněl jsem si na doby, kdy mě v Moskvě neustále sledovala auta napěchovaná agenty KGB. Měla silné motory, takže ujet jim jsem skoro nikdy nedokázal. Teď se ale situace kardinálně změnila: I kdyby mě Bukašov chtěl sledovat, nemá šanci. Zatímco on bude obhlížet okolí Mnichova, náš koráb už bude opouštět hranice Sluneční soustavy. Tok mých myšlenek přerušil palubní rozhlas. Kapitán Herr Otto Schmidt přivítal cestující a požádal je, aby si zapnuli bezpečnostní pásy a během startu se zdrželi kouření. Popřál cestujícím i sám sobě příjemný let a vyslovil naději, že tam, kde za pár hodin přistaneme, nás nesežerou dinosauři či obludní mutanti, kteří se na Zemi rozplemenili po globální jaderné katastrofě. Pasažéři se zachichotali a já taky, ale upřímně řečeno mi po tomhle vtípku nebylo zrovna dobře po těle. Mezitím jsme dostali povolení ke startu. Stroj se mocně rozhučel, pak se ztěžka pohnul z místa a s příšerným řevem a skřípěním začal stále rychleji polykat beton ranveje. 101 Ukázka elektronické knihy