Jaronìk2-zlom.qxd9.3.202019:11Stránka99
BĚSI
Z TEMNÉHO HVOZDU
„Jen tmu. Podivné hlasy. Nerozuměla jsem jim, ale věděla jsem, co chtějí. Znáš ten pocit, když se uprostřed noci probudíš a stále napůl sníš, rozkročený mezi dvěma říšemi, které se prolínají?“ „Myslím, že něco podobného znám,“ přitakal Mladen. „A někdy se mi leccos prolínalo po zálesákově medovině.“ „Jak jsi mě vůbec uzdravil?“ Zeptala se na to poprvé. Do té doby se jakémukoli hovoru na téma její podivné nemoci vyhýbali. Snad se báli, že pořád čeká někde za rohem a poslouchá, až se o ní někdo zmíní, aby se mohla vrátit. Uprostřed holé pláně ale nebyly žádné rohy, za které by se dalo schovat. Byli tam úplně sami. „Zálesák věděl jak na to. Nebylo to tak těžké,“ odpověděl Mladen a snažil se, aby to znělo přesvědčivě. V dunění vichru Luna nepostřehla jemné, nejisté odstíny jeho hlasu a uvěřila mu. Tehdy Mladen poprvé zapřemýšlel o tom, jakou daň by od něj duchové mohli žádat. Dalšího dne, stejně temného a prostého slunce jako všechny ostatní, dorazili mezi první kopce. Vichřice utichla. Zůstala za nimi na pláni, kde mohla svištět bez překážek. Tady už krajina vypadala docela jinak. Rozeklané pahorky pokrývaly holé a řídké lesy. Byla to spíš jen torza kdysi zřejmě krásného hvozdu. Teď už z něj však zbývaly jen ledabyle rozházené cáry, jako by se tudy prohnala nějaká ničivá síla. Stromy neměly listí, ani na jedlích nerostlo jehličí. Všechno spálila tma a mráz. Jaro už zůstávalo jen dávnou vzpomínkou. Mezi vrchy se klikatily zamrzlé toky říček. „Musíme jít tudy,“ rozkázala Luna a ukázala na jednu z nich. Vypravili se po ledě. Sníh jim křupal pod nohama. Zvuk se nesl tichem a v ozvěnách se vracel, odražený od skal a pahorků. To divoké a zlověstné místo probouzelo v obou hluboký strach. Prastarou hrůzu, která doutná v nejzazších koutech podvědomí. Cítili, jak je z temnoty mezi pahýly stromů a rozeklanými útesy pozorují oči. Obrovské oči, ve kterých se zračí hluboká propast. Mladen pocítil závrať. Svíral v ruce luk se založeným šípem. Luna se držela blízko u něj, ale snažila se mu nepřekážet, kdyby potřeboval vystřelit. „Jak daleko to ještě je?“ zeptal se. „Už musíme být blízko,“ odpověděla šeptem. Pak oba prudce přelétli pohledem okolní vršky. Jejich tiché hlasy tak nepříjemně rozřízly ticho, až je zamrazilo. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275970
Jaronìk2-zlom.qxd9.3.202019:11Stránka100
PETR
J A RO N Ě K
„Určitě o nás ví,“ špitla po chvíli Luna. „Je tady úplně mrtvo. Vkročili jsme do rokle smrti. Přesně jak říkal zálesák.“ Mladen neodpověděl. Snažil se prohlédnout temnotu a špicoval uši, aby zaslechl sebemenší pohyb. Zase ta závrať… Musel se zastavit, zatmělo se mu před očima a zalehly mu uši. Když se snažil prohlédnout závoj, který mu obestřel zrak, zjistil, že tma je všude okolo. A Luna nikde. Její tlumený hlas k němu doléhal jen odněkud z dálky. Točil se kolem své osy, ale neviděl nic. „Mladene,“ uslyšel neznámý hlas. Prudce se otočil. Hlas zněl zastřeně, ale přicházel z blízka. „Tady jsem.“ Mladen sebou prudce škubl. V místě, kde ještě před chvílí zela jen temnota, teď stál muž. Nebo spíš bytost. Oděná byla do šatů ze zelených a temně černých šlahounů, které ji obmotávaly. Na tom podivném kabátě se houpaly lebky a kosti zvířat, a snad i lidí. Z rukávů vyčnívaly ruce a z konečků prstů vyrůstaly zahnuté nehty; byly dlouhé jako předloktí dospělého muže. Na širokých ramenou seděla drobná hlava. Lidská – tedy až na tu šedou barvu. Z temene však do obou stran vybíhaly mohutné parohy. Mladen zíral. Sledoval, jak si ten nelidský muž založil na prsou své vytahané pařáty s nekonečnými nehty a zapíchl do něj pohled žlutých očí. „Kdo jsi?“ vykoktal Mladen. „Přece ten, koho hledáš.“ Muž výhružně pozvedl jeden nehet. „Ty jsi pán lesa?“ „Ó ano.“ Mladen překonal počáteční šok. „Takhle jsem si tě nepředstavoval.“ „A jak sis mě představoval?“ zeptal se pán lesa. „Ne takhle.“ Pán lesa rozevřel doširoka paže. „Mohu mít více podob. Třeba ti některá z nich bude sedět líp.“ Pak se jeho tvář i tělo začaly měnit. Chvíli nabývaly rysů obrovského kance, pak medvěda, jelena, horské kozy, ba i obřího sokola nebo lišky či hada. „Tisíc zvířat.“ Mladen si vzpomněl na část Luniny vize, která jim nedávala smysl. Pán lesa se jen usmál jedním ze svých obličejů. „Kde jsem se tu vzal? Co po mně chceš? A kde je Luna?“ chrlil Mladen. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275970
Jaronìk2-zlom.qxd9.3.202019:11Stránka101
BĚSI
Z TEMNÉHO HVOZDU
„Chci si s tebou jenom popovídat, Mladene.“ „O čem?“ Mladen žmoulal v prstech končík šípu nasazený na tětivě. „O tobě. O tvém poslání. Vydal ses splnit těžký úkol. Ale proč?“ Pán lesa zakroužil nehtem. Opět na sebe vzal svou první podobu. „Proč bych ti to měl vykládat?“ „Proč vlastně posloucháš duchy? Jejich požadavky a proroctví? Protože byli první, které jsi potkal? Co kdybys dřív potkal mě? Dal bys na mé rady a požadavky? Snadno se vrháš po hlavě tam, kam tě pošlou jiní.“ „Hledám tě, protože jsi příčinou zkázy. Ničíš les a jeho život,“ odsekl Mladen. „Určitě? Vůbec mě neznáš, ale už jsi mě prokoukl. To je zajímavé.“ Pán lesa se myslitelsky poškrábal koncem nehtu na bradě. „Abys potom nebyl nemile překvapen.“ „To je jedno. Zabiju tě. A pak se uvidí!“ Mladen neměl náladu na diskuse. „Horká hlava. No, jak myslíš.“ Už předtím měl pán lesa mohutnou postavu, ale po těch slovech se ještě zvětšil a prudce ze své pozice zaútočil na Mladena. Dělilo je na dvacet kroků, ale jeho výpad byl bleskurychlý a sestával z jediného skoku. Mladenovy reakce byly ale ještě o kousek brysknější. Šíp ani nestihl zasvištět a zasáhl letícího pána lesa přímo do rozšklebené mordy. Proletěl kolem Mladena a jeho drápy se mu zaťaly do ramene. Stočil se ale do kotoulu a zmizel v temnotě. Mladen se chytil za rameno a sykl bolestí. Když se rozhlédl, stál opět tam, kde byl naposledy s Lunou. Ta pobíhala okolo a tlumeným hlasem ho volala. „Kdes byl?“ Vrhla se k němu. „Sám nevím.“ Mladen zkřivil ústa, bolest v rameni byla úporná. Luna se mu snažila odsunout dlaň, jíž si ránu svíral, aby se podívala. „Nech to být,“ řekl jí. „Tobě nic není?“ Zakroutila hlavou. „Co se stalo?“ „Bojoval jsem s ním. Zasáhl jsem ho,“ vysvětloval Mladen. Luna nechápavě třeštila oči. „Je mrtvý?“ „To ne. Musíme ho najít a dorazit. Musíme si být jistí.“ – 101 –
Ukázka elektronické knihy