Jaronìk2-zlom.qxd9.3.202019:11Stránka99
BĚSI
Z TEMNÉHO HVOZDU
„Jen tmu. Podivné hlasy. Nerozuměla jsem jim, ale věděla jsem, co chtějí. Znáš ten pocit, když se uprostřed noci probudíš a stále napůl sníš, rozkročený mezi dvěma říšemi, které se prolínají?“ „Myslím, že něco podobného znám,“ přitakal Mladen. „A někdy se mi leccos prolínalo po zálesákově medovině.“ „Jak jsi mě vůbec uzdravil?“ Zeptala se na to poprvé. Do té doby se jakémukoli hovoru na téma její podivné nemoci vyhýbali. Snad se báli, že pořád čeká někde za rohem a poslouchá, až se o ní někdo zmíní, aby se mohla vrátit. Uprostřed holé pláně ale nebyly žádné rohy, za které by se dalo schovat. Byli tam úplně sami. „Zálesák věděl jak na to. Nebylo to tak těžké,“ odpověděl Mladen a snažil se, aby to znělo přesvědčivě. V dunění vichru Luna nepostřehla jemné, nejisté odstíny jeho hlasu a uvěřila mu. Tehdy Mladen poprvé zapřemýšlel o tom, jakou daň by od něj duchové mohli žádat. Dalšího dne, stejně temného a prostého slunce jako všechny ostatní, dorazili mezi první kopce. Vichřice utichla. Zůstala za nimi na pláni, kde mohla svištět bez překážek. Tady už krajina vypadala docela jinak. Rozeklané pahorky pokrývaly holé a řídké lesy. Byla to spíš jen torza kdysi zřejmě krásného hvozdu. Teď už z něj však zbývaly jen ledabyle rozházené cáry, jako by se tudy prohnala nějaká ničivá síla. Stromy neměly listí, ani na jedlích nerostlo jehličí. Všechno spálila tma a mráz. Jaro už zůstávalo jen dávnou vzpomínkou. Mezi vrchy se klikatily zamrzlé toky říček. „Musíme jít tudy,“ rozkázala Luna a ukázala na jednu z nich. Vypravili se po ledě. Sníh jim křupal pod nohama. Zvuk se nesl tichem a v ozvěnách se vracel, odražený od skal a pahorků. To divoké a zlověstné místo probouzelo v obou hluboký strach. Prastarou hrůzu, která doutná v nejzazších koutech podvědomí. Cítili, jak je z temnoty mezi pahýly stromů a rozeklanými útesy pozorují oči. Obrovské oči, ve kterých se zračí hluboká propast. Mladen pocítil závrať. Svíral v ruce luk se založeným šípem. Luna se držela blízko u něj, ale snažila se mu nepřekážet, kdyby potřeboval vystřelit. „Jak daleko to ještě je?“ zeptal se. „Už musíme být blízko,“ odpověděla šeptem. Pak oba prudce přelétli pohledem okolní vršky. Jejich tiché hlasy tak nepříjemně rozřízly ticho, až je zamrazilo. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275970