jak se dotkl prstem její tváře. „Třeba téhle hezké blondýnce.“ „Dobrá, pochopil jsem,“ odvětil lord Wavesbury pomalu, „a co pak?“ „Myslím, že máte na noc práce dost, mylorde. Ráno si ještě promluvíme.“ „Ještě je tu jedna věc, Powlette.“ Hlas lorda Wavesburyho zněl najednou o poznání tvrději. Z ničeho nic se ozval tlumený výstřel a za pár vteřin další. Jessica si uvědomila, že se nestřílí někde venku, ale přímo uvnitř hostince. Lord Wavesbury plynulým pohybem vytáhl pistoli a asi vteřinu mířil na plukovníka Powletta, který na kritický okamžik ztuhl překvapením. Práskla další rána. Wavesbury zamířil tak, aby co nejméně ohrozil Jessiku. Sice Powlleta zasáhl, ale jen do pravého lokte. Ten vykřikl bolestí, prudce se otočil a snažil se skrýt v hostinci. Při tom však levou rukou strčil do Jessiky tak nešťastně, že narazila na nízké zábradlí. Pokusila se zachytit, ale zraněné ruce jí v tom bránili. Navzdory snaze ztratila rovnováhu a přepadla přes zábradlí. Viděla, jak lord Wavesbury zahodil pistoli a vyrazil vpřed. To už ale padala z výšky prvního patra přímo na náměstí. Zavřela oči, ale náraz na zem nepřišel. Ucítila, jak ji zachytily čísi ruce a ztlumily její pád. Ramenem jí projela prudká bolest, až se jí zatmělo před očima, a vzápětí ztratila vědomí.
•••
Jane Ferrelová běžela po schodech, jak nejrychleji uměla. Věděla, že tři její muži ji následují, zbytek se v lokálu potýkal se zbytkem překvapených Powlettových lidí. Plán plukovníka Wavesburyho vyšel dobře, včetně odvedení pozornosti pomocí povozů s dřevem. Ale teď byla každá vteřina drahá. Doufala, že rukojmí najde v pokoji, kde zahlédla dalekohledem během dne bílou paruku doktora Huntera a odkud plukovník Powlett kontroloval přepravu zbraní. Přeskočila poslední schod a ocitla se v krátké chodbě. Pár yardů před sebou měla náhle samotného Mortimera Powletta. Trochu se potácel, krvácel z prvé ruky a mířil ke stejným otevřeným dveřím jako Jane. Když zaslechl její kroky, udělal chybu. Otočil se a snažil se vytáhnout pistoli, kterou měl za pasem, ale kvůli zraněné paži se mu to moc nedařilo. Jane ho sekla špičkou rapíru přes prsty a pak mu přiložila hrot ke krku. Powlett sykl bolestí a dal si zraněnou ruku k ústům. Tou druhou pak naznačil, že se vzdává. „Berte ho,“ houkla za sebe a pokračovala dál do pokoje s rukojmími. Byli zde všichni, pochopitelně kromě Jessiky Lindsyaové. Ale také spatřila Nathana Powletta, jak stojí v rohu a drží před sebou Adelaide Byrneovou. Malou pistoli s nataženým kohoutkem jí držel přiloženou hlavní ke spánku. „Vzdejte to, Powlette,“ řekla mu. „Vaši muži jsou mrtví nebo zajatí. I váš otec.“ Nathan měl v očích zoufale odhodlaný výraz. „Jsem francouzský důstojník a vy mě teď necháte jít. Nebo ji zabiju.“ Jane sklonila čepel, ale do pokoje vešli další dva vojáci s namířenými mušketami. „Jak daleko myslíte, že se dostanete?“ zeptala se ho. „Tak daleko, jak bude potřeba, kapitáne,“ odvětil rychle, „teď mi uhněte z cesty.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275915
Jane se postavila stranou ode dveří a pokynula i svým mužům. Viděla totiž, jak se desátník Lindsay, aniž by si toho Nathan všiml, na posteli posadil. V ruce, kterou měl do té doby pod přikrývkou, držel tasený bodák. Když se Nathan ještě více přiblížil, vrátila Jane meč do pochvy a dlaní naznačila červenokabátníkům, aby sklonili zbraně. Powlett, když to uviděl, usmál se a namířil pistoli na Jane. „Tak je to dobře, kapitáne,“ poznamenal. V tu chvíli Lindsay vyrazil a bodl Nathana bajonetem zezadu do boku. Powlett zavyl jako raněné zvíře a otočil se na desátníka. Jane během zlomku vteřiny znovu tasila svou zbraň a vrazila Nathanovi štíhlou čepel mezi lopatky. Mladý Powlett již vystřelit nestačil, ostrý hrot rapíru bezchybně nalezl srdce a on zemřel takřka okamžitě. Poslední, co viděl, byly smutné oči Lilly Waldonové.
•••
Otřel jsem si čepel meče do kožené vesty jednoho Hurona a pozoroval útěk zbytku tlupy. Indiáni i jejich francouzští spojenci očividně věřili ujištění, kterého se jim dostalo od Powlettů, a cítili se v bezpečí. Proto byli naším útokem zaskočení a museli rychle a s těžkými ztrátami před přesilou ustoupit. Vrátil jsem zbraň do pochvy a pozoroval seržanta McAutieho, jak ke mně hrotem spontonu postrkává muže v uniformě důstojníka francouzského pravidelného vojska. Mohlo mu být kolem třiceti, měl distinkce kapitána a tvářil se, jako by právě ochutnal něco obzvláště odporného. Dva moji vojáci za ním nesli okovanou truhličku. Jak se prohýbali pod její váhou, tušil jsem, že mě čeká příjemné překvapení. Zasalutoval jsem a Francouz mi pozdrav oplatil. „Plukovník lord Wavesbury k vašim službám, kapitáne,“ představil jsem se. „Capitaine Grégoire Delafosse. Ravie de vous rencontrer, monsieur le colonel,“ uklonil se, ale bylo znát, že ho ve skutečnosti setkání se mnou vůbec netěší. Oba červenokabátníci ztěžka položili bedýnku na zem. Jeden z nich se ji pokusil otevřít, ale byla zamčená. „Mluvíte anglicky, kapitáne?“ zeptal jsem se, abych se nemusel trápit svojí francouzštinou. „Trochu, monsieur le colonel,“ odpověděl Delafosse. „A mohl bych vás požádat o klíč, kapitáne?“ poprosil jsem ho zdvořile a ukázal na truhličku. Delafosse pokrčil rezignovaně rameny a sundal z krku řetízek s malým klíčkem. Podal mi ho a já ho předal McAutiemu. Seržant se sklonil, odemkl zámek a odklopil víko. Obsah pak okomentoval obdivným hvízdnutím. Truhla byla totiž plná zlatých louisdorů. „Alespoň pět tisíc liber ve zlatě, nemýlím-li se, že kapitáne?“ poznamenal jsem. „Oui, monsieur le colonel,“ přikývl Delafosse nešťastně, „o něco více. Alespoň, že většina mušket poslouží naší věci.“ S tím už se bohužel nedalo nic dělat. Francouzský kapitán pokračoval. „Doufám, monsieur le colonel, že ten damné Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275915
zrádce Powlett bude viset. Plukovník Bougainville mu nikdy neměl věřit a dávat mu hodnost.“ Nevesele jsem se usmál. „Nathan Powlett je mrtev, kapitáne. Padl v boji. Ale můžu vás ujistit, že ani jeho otec, ani jeho dodavatel neujdou trestu. A já doufám, že vás mohu pozvat zítra na večeři, abyste poznal něco z proslavené anglické pohostinnosti. Zajímal by mě příběh otce a syna Powlettových z vašeho úhlu pohledu.“ Nejprve se zdálo, že si kapitán Delafosse odplivne, ale pak jen řekl: „Je serai honoré, monsieur le colonel.“ Budu poctěn, pane plukovníku.
•••
Seděli jsme v lokále hostince u Dvou panen a já si vychutnával kávu po sobotní večeři. Seržant McAutie právě odváděl kapitána Delafosse do jeho pokoje, který sloužil jako dočasné vězení. Plukovník Powlett, jenž od svého zatčení promluvil sotva dvě slova, sdílel ten sousední. Zdálo se, že smrt syna zasáhla Powletta daleko víc než krach jeho podniku a následné zatčení. Skoro bych řekl, že se na soud i těší. Posel do Bostonu již odcestoval a zatčení Paytona Saunderse bylo otázkou dní. Souzeni mohli být společně. Od kapitána Delafosse jsme se dozvěděli, že Powlettovi obchodovali s Hurony ještě před válkou, ale až vypuknutí konfliktu jim přineslo příležitost pro opravdový zisk, když se přes indiány stali dodavateli armády krále Ludvíka XV. Nathanu Powlettovi byla dokonce propůjčena hodnost kapitána. Ale reverend Houghton prý začal něco tušit, tak Powlett mladší u Ticonderogy využil příležitosti, aby naoko zemřel, a definitivně přeběhl. Zbytek příběhu mi byl již známý. Položil jsem hrnek a postavil se, abych pozdravil paní Eileen Hammondovou, starší sestru zesnulého Samuela Byrnea, která ve společnosti svého synovce a neteře sestupovala ze schodů. Starší dáma na mě působila solidně a celkem sympaticky a bylo znát, že ji Adelaide i Toby znají a důvěřují jí. Nyní nesla jejich skromný majetek a venku je čekal připravený vůz. „Vidím, že náš opouštíte,“ poznamenal jsem. „Ano, mylorde,“ přisvědčila paní Hammondová, „cesta na můj pozemek není dlouhá a je ještě světlo. Děti by vám rady poděkovaly. I mylady a doktoru Hunterovi.“ Toby se nám s dětskou vážností poklonil a pak i Adelaide. „Děkujeme vám,“ řekli společně. Adelaide mluvila stále zastřeně, ale Hunter mě ujistil, že jinak je v pořádku a již pro ni nemůže víc udělat. Vytáhl jsem z kapsy objemný měšec a podal ho paní Hammondové. „Myslím, že si Byrneovi zaslouží podíl z kořisti,“ řekl jsem, „moc jim toho jinak nezbylo. Schovejte to, ať má Adelaide nějaké věno a Toby něco do začátku.“ Eileen Hammondová měšec pootevřela. „Ale to je zlato, mylorde, možná sto liber,“ vydechla překvapeně. Usmál jsem se. „Tři sta. Sto pro Adelaide, sto pro Tobyho a sto pro vás, že se o ně postaráte.“ „Nemusíte mít strach, mylorde, dohlédnu, aby jim přinesly štěstí.“ Pak společně došli ke dveřím a naposledy se otočili. Ještě jednou pozdravili Ukázka elektronické knihy